Měla jsem vždy dvě až tři kanceláře, to bohatě stačilo a dalo se to zvládnout jen tak tak. Vrátný mě pustil dovnitř, nebo jsem měla klíče, nikdy už tam nikdo nebyl, byla to noční práce, při které mi nikdo do ničeho nemluvil.

Jednou jsem šla zase uklízet a potkala na schodech skvěle vypadajícího mladého muže v drahém obleku, tak kolem třicítky, který na mě mohl oči nechat (mých 175 cm a opečovávaná postava zvládnou kde co). Zmohl se na koktavé „Hallo“, ale to už jsem zavírala stejné dveře, ze kterých on vyšel. Pobavilo mě to, ale pustila jsem to z hlavy.

Za tři dny mi volali z agentury, přes kterou jsem sháněla práci. Bylo to divné a mimo plán, trochu jsem se polekala, ale ptali se mě jenom, jestli bych zvládla uklízet ještě navíc jeden byt nějakého britského managera, který na to nemá čas. Už jsem chtěla odmítnout, když mi řekli částku, která byla za jeden úklid (3 x týdně) víc než za celý týden v jedné kanceláři. Byla bych hloupá, kdybych to nezkusila.

Když jsem s klíčem od agentury druhý den odpoledne poprvé vcházela do luxusního bytu v centru Prahy, měla jsem dojem, že si ho může dovolit nějaký boháč ve středních letech, ale záhy jsem podle rozházené squashové rakety, triček a tenisek a časopisů poznala, že majitel bytu bude asi mladší... Úklid to potřebovalo, hlavně koupelna, která se sice v anglicky psaných pokynech nechaných na stole nevyskytovala, ale vzala jsem ji přednostně.

A že byla! Rohová vířivá vana skoro jako bazének zapuštěná do podlahy... Velká zrcadla... Nádhera. Chtěla jsem i vyprat všechna ta zpocená trika, ale nebyla tam pračka! Asi si nechává prát. Pak nádobí, utřít prach a domů.

Příště byly u pokynů dvě stovky odměna, prý za koupelnu, a že ji mohu klidně použít, kdybych potřebovala. Peníze jsem dostávala od agentury, tak jsem je tam nechala, ale protože byl jeden z těch prvních červnových pařáků, ráda jsem si po úklidu na chvíli pustila vířivku s chladnou vodou. Tak to šlo asi 14 dní, zkrátka rutina. Pak jsem na stole našla ležet pasovky. Byl to ten krasavec, kterého jsem potkala v kanceláři! Trochu mě to naštvalo, protože mě napadlo, že to asi není náhoda, ale okamžitě jsem se na celou brigádu začala dívat trochu jinak. Když si chce hrát...

Nechala jsem mu ten den viset v koupelně svoji vypranou podprsenku s vysvětlením, že se zašpinila při úklidu a bohužel mám ještě zařizování a nic na mokrý kus prádla. Příště byla složená a na cedulce stálo, že mu bylo potěšením poskytnout jí dočasný azyl. Zkrátka Anglán až na půdu, začalo mě to bavit.

Napsala jsem mu, že kdyby měl sušičku a pračku, já bych nemusela dělat takové věci a navíc bych mu mohla vyprat. Za týden stál v koupelně model pračky, na kterou bych dělala rok. Návod tam nenechal, napsala jsem si o něj. S omluvou ležel na stole příští návštěvu. Tak jsem se dala do praní. Dala jsem to na dlouho. Na hodně dlouho. Uklidila, vzala si nějaké časopisy a zalezla do vířivky.

Nemýlila jsem se, do půl hodiny po mém „odchodu“ přišel domů. Zpíval si. Pak uslyšel pračku, zvuk pro něj v bytě cizí. Já zůstala tiše ve vaně, víření jsem dávno vypnula. Přišel dovnitř a s pískáním, ještě v kalhotách a bílé košili a kravatě začal studovat stroj. „Máte krásnou pračku,“ řekla jsem mu za zády. Málem upadl, chudáček.

Otočil se, aby viděl, že vody je tak akorát, aby se na ní mohla pohupovat moje ňadra. Bylo to už podruhé, co vykoktal „Hallo“ a zmizel. V klidu jsem se osušila, vytáhla prádlo z pračky, která právě doprala, a jen v tričku a kalhotkách (vážně bylo teplo) jsem šla přes obývák na balkon, na který jsem si připravila z domu přinesený sušák. Bohužel jsem se nemohla dívat, co dělá, protože role byla docela náročná, ale soudě podle naprostého ticha jsem byla dostatečně přesvědčivá.

Nechala jsem se pozvat na večeři (upřímně jsem mu nedala ani jinou možnost) a na ní mu předvedla, jak chytré máme v Česku studentky vysokých škol. Když jsme se loučili, dal mi právě zakoupenou růži a zeptal se mě, kdy budu zase prát. Řekla jsem mu to. Tentokrát už překvapený nebyl a ukázalo se, že horkému českému létu podlehne i chladný Angličan. Roztál úplně.

Jsme spolu už víc než rok a půl a až na roční výročí se přiznal, že nebýt té show s věšením prádla, nikdy by se neodvážil jednat tak rychle, a že se mu o tom i zdává. Co se dá dělat, ta sušička v pračce zůstane nevyužitá i dál. Přece bych miláčka nemohla připravit o tu zábavu! A sebe ostatně taky ne.

Reklama