.

Může se to stát i vám aneb láska si nás najde!

Vztahy

Může se to stát i vám aneb láska si nás najde!

Donedávna jsem se považovala za racionálně uvažující osobu,  s více než mírnými sklony k cynismu, zejména co se týče „velkých lásek“, „osudu“ a podobných romantických blábolů...

 

Poslyšte příběh, kterak mě naprosto sestřelil šíp, který jsem považovala za mýtus slaboduchých labilních osob a žen v domácnosti.

 

Žila jsem si pokojně usedle s mužem (říkejme mu třeba Michal), který splňoval všechna kritéria pro spokojený společný život. Společné zájmy, vzájemná náklonnost, úcta, dost témat k hovoru, smysl pro humor, zkrátka „dobrý vztah“ zcela dle definice. Nebyl zdaleka mým prvním vztahem, ani prvním vztahem ve společné domácnosti. O důvod víc se domnívat, že tohle už je napořád. Jen mé divoké srdce se (zřejmě) z nudy čas od času potřebovalo povyrazit ... jen si tak zablbnout... Znáte to.

 

Za tímto účelem jsem si snila o jednom ze svých kolegů z práce (říkejme mu třeba Tomáš). Pravda, o 17 let starší než já, ale něco tak krásného, aby člověk pohledal... A já mám slabost pro hezké věci. Kdo by také neměl.  Pravda, krom jeho atraktivního zevnějšku mě na něm zaujaly i jiné věci – v podstatě všechny :-), ale pořád jsem měla v rezervě pojistku, respektive dvě pojistky – jeho dlouhodobý spokojený vztah a také svůj.

 

Takže jsem si o něm beze strachu snila dál s vyhlídkou, že si trochu toho blbnutí možná užiju, až přijde ten správný čas.

 

Dlouho se nic nedělo, sotva se na mě podíval, což mě samozřejmě ještě více podněcovalo (a rozhořčovalo :-))... Když tu se po dlouhé době náhle začala plánovat víkendová firemní akce... To se, panečku, divoké srdce začalo těšit na případný fyzický kontakt...

 

I stalo se, pravda za značného přispění alkoholu, a došlo „pouze“ k tomu, že jsme se drželi za ruce! Dospělí lidé ve 21. století a milé dámy, řeknu vám, byl to velmi intenzivní zážitek...

 

Po návratu do normálního pracovního procesu (po vyléčení se z kocoviny a mírných výčitek svědomí) už se nedalo říct, že by si mě nevšímal. Znáte takové ty intenzivní pohledy do očí, dvojsmyslné poznámky, pitomě se usmíváte, šimrá vás v břiše ... no zkrátka ty začátky, diagnóza: akutní zamilovanost.

 

Napadaly mě šílené absurdnosti, nemohla jsem už myslet pomalu na nic jiného než na to, aby mi dal aspoň pusu... Doma jsem ovšem pořád zvládala nedávat nic najevo a pevně jsem věřila, že když aspoň tu pusu dostanu, vrátí se všechno do normálu... Už vám začínám připadat jako blázen? Vězte, že to ještě vůbec nic není!

 

Zhruba po týdnu se Tomáš rozhodl, že si o tom se mnou chce promluvit...

 

Shodli jsme se na tom, že nápor citů je šílený, že se to snažíme potlačit, což se nám ale zatím moc nedaří. Přesněji řečeno, tohle říkal on (já bych to jako první nikdy nepřiznala) a já jsem jenom zírala, jak naprosto stejně to vidí ... včetně zcestných nápadů, jako utéct do zahraničí apod. K tělesnému kontaktu nedošlo.

 

Poté jsem si stanovila termín (zhruba tři týdny), do kdy tohle budu snášet a po kterém si to musím vyřešit... Ovšem za dva dny jsme zůstali v práci čirou náhodou jako poslední a došlo ne zrovna jen na jednu vytouženou pusu... Ale opravdu zůstalo jen při líbání.

 

Chvíli jsem měla tendenci si namlouvat, že se mi to jenom zdálo, a doma se nadále chovat normálně, nicméně se mi to již příliš nedařilo.

 

Za pár dní jsme s Tomášem šli spolu na oběd, a tam z něj vypadlo, že už má jasno, že od své stávající přítelkyně odejde.

Pokud mě do téhle chvíle neměl na své straně, tak tím mě naprosto dostal – něčeho takového jsem si myslela, že bych byla schopna jedině já, a to naposledy v šestnácti ... opustit všechno, co mám, přestože budoucnost je více než nejistá.

 

Ještě ten den jsem mu řekla, že já od Michala neodejdu, a dokonce jsem o tom byla i sama přesvědčena... Přece nemá cenu odcházet z jednoho vztahu, když nakonec každý skončí stejně ... trochu nuda, ale stabilita...

 

Ovšem měla jsem zřejmě dostat za vyučenou za svůj celoživotní cynismus, racionalitu a nadhled, zkrátka dostat pěkně „sežrat“ fakt, že srdce je opravdu ohromně mocný orgán.

 

Doma jsem již nebyla s to maskovat vůbec nic, byla jsem naprosto zoufalá ze své neschopnosti zachovat si chladnou hlavu a vytvořit trvalý stabilní vztah. Ani jsem svému tolik let nejbližšímu člověku nebyla schopna vysvětlit své pohnutky k rozchodu. Jen jsem věděla, že tohle jediné mi připadá správné, že je naprosto příšerné se před Michalem přetvařovat, být na něj milá a myslet pořád na Tomáše. Michalovi jsem řekla, že zkrátka chci být sama a věřila jsem tomu – v tom smyslu, že rozhodně nehodlám s nikým žít, protože vidím, jak to dopadá. Musím říct, že jsem propadla krajní beznaději z toho, že se absolutně nemůžu spolehnout sama na sebe... Jenže co člověk nemůže změnit, s tím se musí smířit...

 

Michal se odstěhoval z mého bytu, Tomáš se odstěhoval od své přítelkyně do podnájmu a další víkend jsme strávili na chatě...

 

A nastalo nejkrásnější léto mého života. Trávili jsme spolu veškerý volný čas a intenzita citu, který ve mně rostl, ve mně vzbuzovala střídavě extrémní euforii a hlubokou depresi... V některých chvílích mě moje láska k němu naprosto spalovala a děsila, protože jsem si uvědomovala, jak beznadějně mi to přerůstá přes hlavu. Mne, která odjakživa měla podvědomý odpor k závislosti na někom, která se zuby nehty bránila si někoho pustit pod kůži ze strachu, že se spálí... Co mě uklidňovalo a dodávalo mi odvahu byl fakt, že on to má naprosto stejně. Také, že stejně absolutně není v mé moci to změnit, a hlavně přesvědčení, že na tom nic měnit nechci, ani kdyby mě to mělo zničit. Protože to, že něco takového cítím, že jsem něco takového vůbec mohla zažít, to stojí za všechny spáleniny světa...

 

Připadá vám to patetické? Mně taky, nicméně měla jsem příležitost si vyzkoušet, jak vážně to celé myslím...

 

Muž mého života totiž upadl do deprese, která mě naprosto vyděsila a vykolejila. Za pár dní mi oznámil, že náš vztah hodlá ukončit a vrátit se ke své přítelkyni, jako důvod uvedl, že ona jeho deprese snáší líp a taky kvůli jeho dětem, protože jeho odchod nenesly dobře (podotýkám, že jeho děti mají 14 a 18 let a jsou v péči jeho bývalé manželky, tudíž s ním společnou domácnost nesdílejí), jako další důvod uvedl rodiče, kteří si o něj dělají starost, a tak dále... Jeho důvody mi připadaly tak jemu nepodobné, že jsem jim při nejlepší vůli nemohla uvěřit. A navíc jsem byla přesvědčena, že to celou dobu cítil stejně a musí být tudíž pro něj stejně nemožné to ukončit jako pro mě...

 

Představa, že se vrátí k životu, který vedl přede mnou, mi naprosto brala naději, bořila celý můj svět... Proto jsem se ho snažila přesvědčit, ať se proboha nevrací, protože to nemůže dobře dopadnout.

 

Ale trval na svém, že to tak chce, ačkoli neví proč. Bylo to doslova jako nůž do zad, respektive zezadu do srdce. Zase patetické, já vím... Ale bolelo to opravdu zcela fyzicky, jako bych měla místo srdce a plic krvavou kaši, něco jako náplň do jelit...

 

Nicméně jsme spolu pořád komunikovali (koneckonců jsme kolegové z práce), ač on k tomu moc chuti neměl... Dozvěděla jsem se, že navštěvuje psychoterapii, což mě potěšilo, jelikož nijak šťastně vskutku nevypadal.

 

Ovšem opravdu se nastěhoval zpátky ke své expřítelkyni. To mě mělo jasně přesvědčit o tom, že to přece jenom cítil trochu jinak, protože představa, že by se měl vedle mě vyskytovat někdo jiný, mi dělala fyzicky špatně ... a jemu nejspíš ne (když byl schopen to udělat).

 

Tak jsem se s tím snažila smířit, jenže večer se zdálo, že se s tím hlava smíří... Ale ráno jsem přese všechno zas měla jistotu, že mě miluje a že se vrátí. Připadám vám už jako pořádný cvok? Ano, i já jsem si připadala jako blázen. Ovšem absolutně nic mě nebylo schopno trvale přesvědčit o tom, že ho to opravdu přešlo, nebo že mi lhal, tahal mě za nos. Protože stačila jedna vzpomínka, jak se na mě díval třeba když jsem spala a pak se náhle probudila ... nebo jak mě líbal ... a věděla jsem, že tohle zkrátka nemůže jen tak zmizet. Byla jsem tedy ve stavu, kdy jsem nevěděla, kde je pravda - jsem naprostý magor, který podléhá stihomamu? Nebo je opravdu možné, že se nepletu a to, co mezi námi bylo, se už nikdy neztratí? 

 

Postupem času jsem zjistila, že ač jsem opravdu dosud nezažila horší chvíle, ani omylem bych nevzala nic zpátky. I kdyby to měla být lež, nic krásnějšího jsem nikdy nezažila. Vyměnila bych celý zbytek prázdného života bez něj, který mě čekal za jeden slunečný společný den u vody...

I když to vypadalo, že to zklamání a hlavně stýskání mě zabije - když ne fyzicky, tak aspoň duševně – že ve mně zkrátka něco napořád umře... Prostě přese všechnu paseku, já bych to udělala ZNOVA.

 

Přišel den, který jsem považovala od rána za svůj nejspíš poslední... Nevěděla jsem přesně v jakém smyslu, měla jsem pocit, že se buď úplně zblázním, nebo se ve mně něco zlomí a bude ze mě jiný člověk ... v rámci pudu sebezáchovy.

 

A co se nestalo – Tomáš se mnou chtěl mluvit, odvezl mě domů a cestou mluvil o tom, že musí odejít z práce, jelikož když jde spát, myslí na mě, když se ráno vzbudí, myslí na mě... “...a když se vzbudím uprostřed noci, myslím na tebe,“  doplnila jsem ho o svou zkušenost. Jenom přikyvoval. Zkrátka, že to nedává – ovšem nejjednodušší řešení – vrátit se ke mně – nebral s tím, že je magor, protože pořád vlastně neví, proč odešel, a tím pádem nemůže zaručit, že se to nestane znovu, sám v sobě se nevyzná a psychoterapie zatím nemá v tomto směru žádné konkrétní výsledky.

 

Takže se ukázalo, že asi netrpím stihomamem, cítila jsem se o kapku líp, nicméně to nic neměnilo na tom, že mi chyběl a pořád jsem ho měla plnou hlavu. Vzpomínala jsem, jak jsem se ve šťastnějších dobách našeho vztahu bránila společnému soužití a uvědomila si, že teď netoužím po ničem jiném, než vedle něho večer usínat a ráno se budit, a to napořád...

 

Jediné chvíle, kdy jsem se cítila relativně „v pohodě“ byly paradoxně ty, kdy byl někde poblíž, stačilo mi ho vidět a naplnil mě svatý klid a vyrovnanost... Rozhodla jsem se na něj nevyvíjet nátlak, protože jsem usoudila, že by to nikam nevedlo. Viděla jsem, že je opravdu úplně zmatený a neví, kudy kam...

 

Blížil se termín, na který jsme měli naplánovánu (původně společnou) dovolenou – vyhodnotil to jako ideální odvykací kůru. Já jsem se rozhodla nikam nejet a pořádně si odpočinout, pokud to půjde...

 

Nastoupila jsem dovolenou podle plánu ve čtvrtek, on až následující pondělí - chystal se letět se svou přítelkyní (grrrrrrrrrrrrrrrrrrr) na Krétu. Ve čtvrtek odpoledne mi telefonoval – že mě chtěl jenom slyšet, v pátek ráno za mnou přijel, nevyspaný, s tím, že mi nechtěl volat, že si prostě nemůže pomoct... Pak mi ještě napsal pár sms, odpoledne zavolal, že je rád, že odlítá, že aspoň může přemýšlet a neudělat zas nějakou blbost, že něco vymyslí, ale nemám si dělat velké naděje, prý už mi toho nasliboval dost...

 

Vím, že jsem si neměla dělat naděje, ale to bylo vážně nelehké, ne-li nemožné... Z Kréty mi poslal pár smsek, krom jiného o tom, že odvykací kůra bolí, ale nefunguje. Každopádně to byl dlooouuuuuhhhhýýýýýýýýý týden.

 

Když se vrátil, přijel mi říct, že za ten týden zjistil s jistotou jednu věc - že beze mě nemůže existovat... Že díky psychoterapii dospěl k závěru, že odešel, protože měl dojem, že se mu jeho city silně vymkly z ruky a že já ho nemiluju zdaleka tolik, jako on mě (tady vidíte, že je vážně blázen ;-)) a  že pokud bych byla ochotna, hrozně rád by se vrátil a strávil se mnou zbytek života.

 

Myslíte, že jsem mu (jak by mi jistě mnozí doporučili) dala sežrat všechny rány a příkoří, která mi způsobil? Že jsem ho poslala do háje? Nebo ho po zásluze zavraždila?

 

Ale dámy! Jakápak by to potom byla červená knihovna pro Ženu-in? :-))

 

Jasně, že pokud jsme neumřeli, žijeme spolu dodnes. A je to život vážně pohádkový ;-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               
   
12.12.2003 - Láska a vztahy - autor: flyby

Další příspěvky

Komentáře:

  1. [124] MartinaC [*]

    hm moc pekny pribeh

    superkarma: 0 12.12.2006, 09:34:34

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [121] Asdareel [*]

    Lenka (119): To je to, o čem píšu v (117). Ano, moc to bolí.

    superkarma: 0 17.12.2003, 09:45:31
  2. avatar
    [117] Asdareel [*]

    Souhlasím s Kašú (115) a s jinými skeptiky. To, co mnozí považují za šílenou lásku, ryzí city navždy apod., je jenom hormonální, endorfinová a feromonová šaráda přírody. Je to zamilovanost, ne láska. A myslím, že my jako dospělí lidé bychom měli vědět, že poločas rozpadu zamilovanosti bývá velice krátký. Odhaduji, že i v těch případech, které zde zazněly, že láska trvá 6 nebo 30 let, se spíše jedná o úspěšně zvládnutý přechod k partnerské lásce, ne o prvotní růžově - hollywoodskou patetickou zamilovanost. A přijde mi velice nefér kvůli té prchavé euforii a iluzi opouštět původní partnery. Ono je to taky může docela dost bolet. A ještě tento fakt zde nezazněl ani jednou.

    superkarma: 0 15.12.2003, 09:26:49
  3. avatar
    [114] Dudlajlama [*]

    Lenko, vsechno je v zivote tak nejak poskladane, treba te tva laska opustila, abys byla volna pro tu novou .

    superkarma: 0 14.12.2003, 20:05:14
  4. avatar
    [113] jasmina [*]

    Lenka: to zvladnes, laska preboli, a budes zas OK. Drzim palecky

    superkarma: 0 14.12.2003, 19:54:05
  5. avatar
    [111] ginile [*]

    No doufam,ze ti tenhle vztah opravdu vyjde,a budes stastna

    ale ten clanecek je na me trosku mooc dlouhy

    superkarma: 0 14.12.2003, 05:37:31
  6. avatar
    [108] Lída [*]

    zindule: Já si to myslela taky

    superkarma: 0 13.12.2003, 22:51:23
  7. [107] zindule [*]

    Mě tohle taky mine

    superkarma: 0 13.12.2003, 22:41:32
  8. avatar
    [104] Dudlajlama [*]

    deninda, to je presne ono, co pises. Ja byla dlouha leta rozvedena a taky jsem nekolikrat zazila "motylky v brise", jenze jsem si za cas uvedomila, ze mi jenom ti motylci ke vztahu nestaci a tak jsem radsi sla od valu. Taky je mi jasne, ze "typ", jakym je muj muz, jsem dokazala ocenit az v tom spravnem veku a po par poradnych zivotnich kopancich. Dnes uz by mi sebemotylkovatejsi motylek v brise nabytou rovnovahu a krasny vztah nenarusil, tim jsem si jista, jedine, ze by tu bocni kudrdlinku hodil muj muz .

    superkarma: 0 13.12.2003, 19:34:33
  9. avatar
    [101] Charmed [*]

    Galadriel: č. 96 - Tak si skoč na LOTRa a bude ti líp, pak se večer k "němu" přitulíš a bude ...

    superkarma: 0 13.12.2003, 12:15:14
  10. avatar
    [98] Lída [*]

    Léthé: I ty jsi to napsala moc krásně,jako bys to psala i o mě.Rozum,ohledy,už léta dělám to,co se ode mě očekává,co je správné,moje vlastní pocity jdou stranou.
    Jen mě nikdy nenapadlo,že bych mohla někdy takhle zešílet,zamilovat se k zbláznění.
    A teď mám motýly v břiše a nepřemýšlím,co s tím.

    superkarma: 0 12.12.2003, 21:36:48
  11. avatar
    [97] medved [*]

    flyby....moc ti rozumim a preju aby ti vydrzelo tve presvedceni, ze s novym pritelem uz te neco takoveho nemuze potkat
    jinak pekne napsane, ale nezavidim...neni co...laska je krasa ale taky velke brime
    a pateticke...ale vubec ne...uz davno jsem pochopila, ze i veci popisovane v cervene knihovne se muzou skutecne dit a jinymi nez patetickymi slovy se proste nedaji popsat

    superkarma: 0 12.12.2003, 20:35:28
  12. avatar
    [96] Dudlajlama [*]

    Charmed #80, ja to citim podobne, to se vi, ze semtam zasmiruju na pekneho panacka, jenze ja je vnimam jako krasny esteticky objekt, ne jako chlapy. Proste, oko pookreje a jdu dal. Asi jsem ale svuj poklad prechvalila , vcera vecer bych ho nejradsi prastila panvickou .

    superkarma: 0 12.12.2003, 18:53:31
  13. avatar
    [95] Léthé [*]

    Achjo krásně napsané já bych se chtěla ještě jednou v životě takhle bláznivě zamilovat a pak již klidně mohu zemřít.
    Bohužel,u mě již několik let vládne rozum parchant je to stále mě nutí přemýšlet a ohlížet se na druhé...na děti,na manžela,který by momentálně pro mě i dýchal...Možná...snad ještě jednou v životě, až ten Amorův šíp mě zasáhne přímo do srdce a "jed" začne působit a na chvilinku omámí rozum,již nebudu čekat, až si zase někde sežene protijed,ale okamžitě nechám vanu vanou,ať si přeteče.

    superkarma: 0 12.12.2003, 16:36:28
  14. avatar
    [94] Asdareel [*]

    Korálek: Když tak do soukromého mailu. Je třeba znát nejen datum, ale i čas a místo narození obou.

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:50:27
  15. avatar
    [92] *daisy* [*]

    Asdareel: byt tu otevrena scena a nekdo, kdo by mi pripadne mohl tleskat, tak sedim ani nemuknu a zneviditelnim se

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:45:01
  16. avatar
    [90] Asdareel [*]

    Daisy (89): Potlesk pro tebe na otevřené scéně

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:33:53
  17. avatar
    [89] *daisy* [*]

    Asdareel: (71) No, v podstate to je to samy jinak receny Protoze kazda zamilovanost prejde, a zamilovanost je tu od toho, abychom prehlidli ty chybky na druhym ze zacatku a zacli se poznavat a az pak uvidime i ty chybky, tak to neni takova tragedie, protoze 1.) mame spoustu krasnych vzpominek a zazitku 2.) uz zname i svoje kladne stranky Proste zamilovanost neberu jako cil. Vztah jako takovy, pratelstvi, duvera, porozumeni...

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:31:41
  18. avatar
    [88] *daisy* [*]

    Korálek: no, ale to neznamena, ze to neni makacka Treba jenom proste mate vyhodu v tom, ze nemate az takovy treci plochy, a preju vam, at to tak zustane. Ale neznamena to, ze sedite s rukama v kline

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:29:46
  19. avatar
    [87] Asdareel [*]

    Korálek: To zní jako z pohádky. Docela rád bych se podíval na váš partnerský horoskop.

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:29:43
  20. avatar
    [85] Asdareel [*]

    Korálek, sorry, ulítlo mi koncové k...

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:22:40
  21. avatar
    [84] Asdareel [*]

    Korále (83): Blahopřeji, to je ovšem skvělé :-)

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:21:13
  22. avatar
    [81] Asdareel [*]

    Flyby: Myslel jsem si to. Díky za upřímnost :-) Zamilovanost je naprosto nádherná a úžasná věc. Ale zákonitě po čase přejde a v ideálním případě by ji měla vystřídat klidná a spokojená láska. Pokud se ti podaří mít s Tomášem vztah jako předtím s Michalem, bude to výhra.

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:13:21
  23. avatar
    [80] Charmed [*]

    flyby: Měla jsem vztah, ve kterém jsem se trápila, ale nenašla jsem sílu odejít... naštěstí jednoho dne pohár "trpělivosti" přetekl a já odešla. Teď mám vztah, kde mi opravdu vůbec nic nechybí (od lásky, přes vzájemnou důvěru a podporu až po výpomoc s jakýmkoliv probémem včetně pomoci v domácnosti - to jsem v tom předešlém neměla) a vím, že i když potkám nějakého kluka, co se mi bude líbit, tak se na něj podívám nebo se usměju, ale doma mám poklad, který bych za nikoho jiného neměnila.

    Přeji ti, aby ti to s Tomem vyšlo a abys byla šťastná . To, co jsem ti napsala neber jako špatnou reakci na tvůj článek, je to jen můj postoj ke vztahu. Měj se a , Ch.

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:11:55
  24. avatar
    [78] Asdareel [*]

    Acinka 58: Ano, jak z hollywoodských slaďáků. Jenže hovořit o konci zdá se mi poněkud předčasným.

    superkarma: 0 12.12.2003, 14:08:20
  25. avatar
    [71] Asdareel [*]

    Daisy: To co chci říct, je toto: Každá bláznivá zamilovanost se po čase zklidní. S tím se nedá nic dělat. Měli bychom s tím počítat a neřešit to tím, že se budeme snažit tento pocit prožívat znovu a znovu s někým jiným.

    superkarma: 0 12.12.2003, 13:54:37
  26. avatar
    [69] *daisy* [*]

    A jinak. Momentalne jsem stastne zamilovana, a samo, ze je to ted jiny nez kdykoliv predtim, uzasnejsi, nebe je modrejsi, slunicko vic sviti, kyticky jsou barevnejsi...

    superkarma: 0 12.12.2003, 13:50:16
  27. avatar
    [68] Asdareel [*]

    Flyby: Dovol mi jednu otázku - jak dlouho jste spolu?

    superkarma: 0 12.12.2003, 13:48:39
  28. avatar
    [67] *daisy* [*]

    brebruna: no, kdybych na to chtela jit od lesa a podle chemie, tak KAZDA zamilovanost dava pocit, ze ZROVNA TED je to jiny, silnejsi, uzasnejsi, empatictejsi, romantictejsi, skvelejsi, proste nejnejnejuzasnejsi a vsechno predtim se muze jit zahrabat (jo, jina vec jsou nedoreseny vztahy z minula, to nekdy zaboli i pres tu zamilovanost)... Takze i ten pocit muze byt (nemusi) klamavy...
    Nejak na ten "pocit" moc neverim - mela jsem ho, partner taky - a nedopadlo to. Nekdy milovat muze byt malo... I kdyz jo, ja nerikam, ze to nevyjde, a ze to neni krasny. Ovsem...jsem skepticka vuci tomu pocitu "ted je to jiny a navzdy"

    superkarma: 0 12.12.2003, 13:48:37
  29. avatar
    [62] Janinas [*]

    Nedávno se mi stalo něco podobného: do naší firmy přišel velmi sympatický a milý kolega, do kterého jsem se postupně zamilovala. Začalo to velmi nenápadně, ale krásně. Zamilovanost je něco nádherného a člověku je moc hezky. Každý den jsem se do práce těšila a oba jsme vyhledávali chvíle, kdy bychom mohli být spolu. Začalo to mezi námi velmi jiskřit. Celý svět se mi zdál najednou krásný a problémy malicherné. I doma jsem byla skvělá matka a manželka, protože jsem byla v pohodě . Oba nás to k sobě velmi přitahovalo, ale na sex nedošlo , protože on je ženatý, má dvě děti a já jsem vdaná a mám také dvě děti. Byl to hezký rok a pořád jsme přátelé. Svěřujeme se navzájem se svými radostmi i starostmi, co se děje doma a s dětmi. Máme k sobě velmi blízko, ale ani jeden nechceme překročit tu kritickou hranici. Co kdyby se tím pak všechno hezké zkazilo?

    superkarma: 0 12.12.2003, 13:19:52
  30. avatar
    [58] Acinka [*]

    Je to nádherně napsanej článek a krásnej konec

    superkarma: 0 12.12.2003, 12:39:19

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme