Reklama
Donedávna jsem se považovala za racionálně uvažující osobu,  s více než mírnými sklony k cynismu, zejména co se týče „velkých lásek“, „osudu“ a podobných romantických blábolů...

 

Poslyšte příběh, kterak mě naprosto sestřelil šíp, který jsem považovala za mýtus slaboduchých labilních osob a žen v domácnosti.

 

Žila jsem si pokojně usedle s mužem (říkejme mu třeba Michal), který splňoval všechna kritéria pro spokojený společný život. Společné zájmy, vzájemná náklonnost, úcta, dost témat k hovoru, smysl pro humor, zkrátka „dobrý vztah“ zcela dle definice. Nebyl zdaleka mým prvním vztahem, ani prvním vztahem ve společné domácnosti. O důvod víc se domnívat, že tohle už je napořád. Jen mé divoké srdce se (zřejmě) z nudy čas od času potřebovalo povyrazit ... jen si tak zablbnout... Znáte to.

 

Za tímto účelem jsem si snila o jednom ze svých kolegů z práce (říkejme mu třeba Tomáš). Pravda, o 17 let starší než já, ale něco tak krásného, aby člověk pohledal... A já mám slabost pro hezké věci. Kdo by také neměl.  Pravda, krom jeho atraktivního zevnějšku mě na něm zaujaly i jiné věci – v podstatě všechny :-), ale pořád jsem měla v rezervě pojistku, respektive dvě pojistky – jeho dlouhodobý spokojený vztah a také svůj.

 

Takže jsem si o něm beze strachu snila dál s vyhlídkou, že si trochu toho blbnutí možná užiju, až přijde ten správný čas.

 

Dlouho se nic nedělo, sotva se na mě podíval, což mě samozřejmě ještě více podněcovalo (a rozhořčovalo :-))... Když tu se po dlouhé době náhle začala plánovat víkendová firemní akce... To se, panečku, divoké srdce začalo těšit na případný fyzický kontakt...

 

I stalo se, pravda za značného přispění alkoholu, a došlo „pouze“ k tomu, že jsme se drželi za ruce! Dospělí lidé ve 21. století a milé dámy, řeknu vám, byl to velmi intenzivní zážitek...

 

Po návratu do normálního pracovního procesu (po vyléčení se z kocoviny a mírných výčitek svědomí) už se nedalo říct, že by si mě nevšímal. Znáte takové ty intenzivní pohledy do očí, dvojsmyslné poznámky, pitomě se usmíváte, šimrá vás v břiše ... no zkrátka ty začátky, diagnóza: akutní zamilovanost.

 

Napadaly mě šílené absurdnosti, nemohla jsem už myslet pomalu na nic jiného než na to, aby mi dal aspoň pusu... Doma jsem ovšem pořád zvládala nedávat nic najevo a pevně jsem věřila, že když aspoň tu pusu dostanu, vrátí se všechno do normálu... Už vám začínám připadat jako blázen? Vězte, že to ještě vůbec nic není!

 

Zhruba po týdnu se Tomáš rozhodl, že si o tom se mnou chce promluvit...

 

Shodli jsme se na tom, že nápor citů je šílený, že se to snažíme potlačit, což se nám ale zatím moc nedaří. Přesněji řečeno, tohle říkal on (já bych to jako první nikdy nepřiznala) a já jsem jenom zírala, jak naprosto stejně to vidí ... včetně zcestných nápadů, jako utéct do zahraničí apod. K tělesnému kontaktu nedošlo.

 

Poté jsem si stanovila termín (zhruba tři týdny), do kdy tohle budu snášet a po kterém si to musím vyřešit... Ovšem za dva dny jsme zůstali v práci čirou náhodou jako poslední a došlo ne zrovna jen na jednu vytouženou pusu... Ale opravdu zůstalo jen při líbání.

 

Chvíli jsem měla tendenci si namlouvat, že se mi to jenom zdálo, a doma se nadále chovat normálně, nicméně se mi to již příliš nedařilo.

 

Za pár dní jsme s Tomášem šli spolu na oběd, a tam z něj vypadlo, že už má jasno, že od své stávající přítelkyně odejde.

Pokud mě do téhle chvíle neměl na své straně, tak tím mě naprosto dostal – něčeho takového jsem si myslela, že bych byla schopna jedině já, a to naposledy v šestnácti ... opustit všechno, co mám, přestože budoucnost je více než nejistá.

 

Ještě ten den jsem mu řekla, že já od Michala neodejdu, a dokonce jsem o tom byla i sama přesvědčena... Přece nemá cenu odcházet z jednoho vztahu, když nakonec každý skončí stejně ... trochu nuda, ale stabilita...

 

Ovšem měla jsem zřejmě dostat za vyučenou za svůj celoživotní cynismus, racionalitu a nadhled, zkrátka dostat pěkně „sežrat“ fakt, že srdce je opravdu ohromně mocný orgán.

 

Doma jsem již nebyla s to maskovat vůbec nic, byla jsem naprosto zoufalá ze své neschopnosti zachovat si chladnou hlavu a vytvořit trvalý stabilní vztah. Ani jsem svému tolik let nejbližšímu člověku nebyla schopna vysvětlit své pohnutky k rozchodu. Jen jsem věděla, že tohle jediné mi připadá správné, že je naprosto příšerné se před Michalem přetvařovat, být na něj milá a myslet pořád na Tomáše. Michalovi jsem řekla, že zkrátka chci být sama a věřila jsem tomu – v tom smyslu, že rozhodně nehodlám s nikým žít, protože vidím, jak to dopadá. Musím říct, že jsem propadla krajní beznaději z toho, že se absolutně nemůžu spolehnout sama na sebe... Jenže co člověk nemůže změnit, s tím se musí smířit...

 

Michal se odstěhoval z mého bytu, Tomáš se odstěhoval od své přítelkyně do podnájmu a další víkend jsme strávili na chatě...

 

A nastalo nejkrásnější léto mého života. Trávili jsme spolu veškerý volný čas a intenzita citu, který ve mně rostl, ve mně vzbuzovala střídavě extrémní euforii a hlubokou depresi... V některých chvílích mě moje láska k němu naprosto spalovala a děsila, protože jsem si uvědomovala, jak beznadějně mi to přerůstá přes hlavu. Mne, která odjakživa měla podvědomý odpor k závislosti na někom, která se zuby nehty bránila si někoho pustit pod kůži ze strachu, že se spálí... Co mě uklidňovalo a dodávalo mi odvahu byl fakt, že on to má naprosto stejně. Také, že stejně absolutně není v mé moci to změnit, a hlavně přesvědčení, že na tom nic měnit nechci, ani kdyby mě to mělo zničit. Protože to, že něco takového cítím, že jsem něco takového vůbec mohla zažít, to stojí za všechny spáleniny světa...

 

Připadá vám to patetické? Mně taky, nicméně měla jsem příležitost si vyzkoušet, jak vážně to celé myslím...

 

Muž mého života totiž upadl do deprese, která mě naprosto vyděsila a vykolejila. Za pár dní mi oznámil, že náš vztah hodlá ukončit a vrátit se ke své přítelkyni, jako důvod uvedl, že ona jeho deprese snáší líp a taky kvůli jeho dětem, protože jeho odchod nenesly dobře (podotýkám, že jeho děti mají 14 a 18 let a jsou v péči jeho bývalé manželky, tudíž s ním společnou domácnost nesdílejí), jako další důvod uvedl rodiče, kteří si o něj dělají starost, a tak dále... Jeho důvody mi připadaly tak jemu nepodobné, že jsem jim při nejlepší vůli nemohla uvěřit. A navíc jsem byla přesvědčena, že to celou dobu cítil stejně a musí být tudíž pro něj stejně nemožné to ukončit jako pro mě...

 

Představa, že se vrátí k životu, který vedl přede mnou, mi naprosto brala naději, bořila celý můj svět... Proto jsem se ho snažila přesvědčit, ať se proboha nevrací, protože to nemůže dobře dopadnout.

 

Ale trval na svém, že to tak chce, ačkoli neví proč. Bylo to doslova jako nůž do zad, respektive zezadu do srdce. Zase patetické, já vím... Ale bolelo to opravdu zcela fyzicky, jako bych měla místo srdce a plic krvavou kaši, něco jako náplň do jelit...

 

Nicméně jsme spolu pořád komunikovali (koneckonců jsme kolegové z práce), ač on k tomu moc chuti neměl... Dozvěděla jsem se, že navštěvuje psychoterapii, což mě potěšilo, jelikož nijak šťastně vskutku nevypadal.

 

Ovšem opravdu se nastěhoval zpátky ke své expřítelkyni. To mě mělo jasně přesvědčit o tom, že to přece jenom cítil trochu jinak, protože představa, že by se měl vedle mě vyskytovat někdo jiný, mi dělala fyzicky špatně ... a jemu nejspíš ne (když byl schopen to udělat).

 

Tak jsem se s tím snažila smířit, jenže večer se zdálo, že se s tím hlava smíří... Ale ráno jsem přese všechno zas měla jistotu, že mě miluje a že se vrátí. Připadám vám už jako pořádný cvok? Ano, i já jsem si připadala jako blázen. Ovšem absolutně nic mě nebylo schopno trvale přesvědčit o tom, že ho to opravdu přešlo, nebo že mi lhal, tahal mě za nos. Protože stačila jedna vzpomínka, jak se na mě díval třeba když jsem spala a pak se náhle probudila ... nebo jak mě líbal ... a věděla jsem, že tohle zkrátka nemůže jen tak zmizet. Byla jsem tedy ve stavu, kdy jsem nevěděla, kde je pravda - jsem naprostý magor, který podléhá stihomamu? Nebo je opravdu možné, že se nepletu a to, co mezi námi bylo, se už nikdy neztratí? 

 

Postupem času jsem zjistila, že ač jsem opravdu dosud nezažila horší chvíle, ani omylem bych nevzala nic zpátky. I kdyby to měla být lež, nic krásnějšího jsem nikdy nezažila. Vyměnila bych celý zbytek prázdného života bez něj, který mě čekal za jeden slunečný společný den u vody...

I když to vypadalo, že to zklamání a hlavně stýskání mě zabije - když ne fyzicky, tak aspoň duševně – že ve mně zkrátka něco napořád umře... Prostě přese všechnu paseku, já bych to udělala ZNOVA.

 

Přišel den, který jsem považovala od rána za svůj nejspíš poslední... Nevěděla jsem přesně v jakém smyslu, měla jsem pocit, že se buď úplně zblázním, nebo se ve mně něco zlomí a bude ze mě jiný člověk ... v rámci pudu sebezáchovy.

 

A co se nestalo – Tomáš se mnou chtěl mluvit, odvezl mě domů a cestou mluvil o tom, že musí odejít z práce, jelikož když jde spát, myslí na mě, když se ráno vzbudí, myslí na mě... “...a když se vzbudím uprostřed noci, myslím na tebe,“  doplnila jsem ho o svou zkušenost. Jenom přikyvoval. Zkrátka, že to nedává – ovšem nejjednodušší řešení – vrátit se ke mně – nebral s tím, že je magor, protože pořád vlastně neví, proč odešel, a tím pádem nemůže zaručit, že se to nestane znovu, sám v sobě se nevyzná a psychoterapie zatím nemá v tomto směru žádné konkrétní výsledky.

 

Takže se ukázalo, že asi netrpím stihomamem, cítila jsem se o kapku líp, nicméně to nic neměnilo na tom, že mi chyběl a pořád jsem ho měla plnou hlavu. Vzpomínala jsem, jak jsem se ve šťastnějších dobách našeho vztahu bránila společnému soužití a uvědomila si, že teď netoužím po ničem jiném, než vedle něho večer usínat a ráno se budit, a to napořád...

 

Jediné chvíle, kdy jsem se cítila relativně „v pohodě“ byly paradoxně ty, kdy byl někde poblíž, stačilo mi ho vidět a naplnil mě svatý klid a vyrovnanost... Rozhodla jsem se na něj nevyvíjet nátlak, protože jsem usoudila, že by to nikam nevedlo. Viděla jsem, že je opravdu úplně zmatený a neví, kudy kam...

 

Blížil se termín, na který jsme měli naplánovánu (původně společnou) dovolenou – vyhodnotil to jako ideální odvykací kůru. Já jsem se rozhodla nikam nejet a pořádně si odpočinout, pokud to půjde...

 

Nastoupila jsem dovolenou podle plánu ve čtvrtek, on až následující pondělí - chystal se letět se svou přítelkyní (grrrrrrrrrrrrrrrrrrr) na Krétu. Ve čtvrtek odpoledne mi telefonoval – že mě chtěl jenom slyšet, v pátek ráno za mnou přijel, nevyspaný, s tím, že mi nechtěl volat, že si prostě nemůže pomoct... Pak mi ještě napsal pár sms, odpoledne zavolal, že je rád, že odlítá, že aspoň může přemýšlet a neudělat zas nějakou blbost, že něco vymyslí, ale nemám si dělat velké naděje, prý už mi toho nasliboval dost...

 

Vím, že jsem si neměla dělat naděje, ale to bylo vážně nelehké, ne-li nemožné... Z Kréty mi poslal pár smsek, krom jiného o tom, že odvykací kůra bolí, ale nefunguje. Každopádně to byl dlooouuuuuhhhhýýýýýýýýý týden.

 

Když se vrátil, přijel mi říct, že za ten týden zjistil s jistotou jednu věc - že beze mě nemůže existovat... Že díky psychoterapii dospěl k závěru, že odešel, protože měl dojem, že se mu jeho city silně vymkly z ruky a že já ho nemiluju zdaleka tolik, jako on mě (tady vidíte, že je vážně blázen ;-)) a  že pokud bych byla ochotna, hrozně rád by se vrátil a strávil se mnou zbytek života.

 

Myslíte, že jsem mu (jak by mi jistě mnozí doporučili) dala sežrat všechny rány a příkoří, která mi způsobil? Že jsem ho poslala do háje? Nebo ho po zásluze zavraždila?

 

Ale dámy! Jakápak by to potom byla červená knihovna pro Ženu-in? :-))

 

Jasně, že pokud jsme neumřeli, žijeme spolu dodnes. A je to život vážně pohádkový ;-)