run

Před lety jsem bydlela v domě vedle ženy, která se sama starala o dva poměrně těžce postižené kluky – jednovaječná dvojčata. Byli úplně stejní, chodili i stejně oblečení, pohled na ně ale vzbuzoval hrůzu. Dva klony pitvořících se mrzáčků. Jejich máma ale byla obdivuhodná. Žádná lítost a bolestínské stížnosti. S životem bojovala zcela racionálně s oběma nohama pevně na zemi. Na kluky byla přísná, ale spravedlivá, oba velice milovala.

Do školy chodit nemohli, matka je vodila do týdenního stacionáře, aby se naučili aspoň to, co šlo. Párkrát jsem k ní o víkendu zašla na kafe, kluci vždycky jukali za dveřmi, halekali a měli hroznou radost, když jsem jim donesla hračku nebo něco na zub (bylo jim už 16 let). Vycepovaní byli líp než zdravé děti, maminku respektovali na slovo. Z počátku jsem o jejím osudu nic nevěděla, nechtěla jsem se vyptávat, ale jak jsme se postupem času sblížily, vyprávěla mi svůj příběh, z kterého mi naskakovala husí kůže a děkovala jsem pánubohu, že mě nic takového nepotkalo.

Láska a naděje

Když se vdávala, bylo to z velké lásky. Manželství se povedlo, jen děti nepřicházely. Sousedka proto navštěvovala lékaře, brala podpůrné hormony… když se po pěti letech vzdávala naděje, otěhotněla. Oba s manželem štěstím zářili, zvlášť když se dozvěděli, že budou mít děti rovnou dvě.

„Muž kupoval hračky, vymýšlel úpravy dětského pokoje, montoval police a sám vyrobil dvě dětské postýlky,“ vzpomínala sousedka prý na nejkrásnější období svého života. To však skončilo v šestém měsíci těhotenství, když se dvojčata narodila předčasně. Obě nedostatečně vyvinutá, inkubátor toho mnoho nezachránil, díky pár operacím kluci dnes vidí a udrží se na nohou. Duševní retardaci však nikdo nespravil, a tak místo dvou kluků jako buků začali v postýlkách vrnět mrzáčci.

Muž selhal

„Sesypali jsme se s mužem oba, on se ale z toho nikdy nedostal,“ vyprávěla sousedka. „Stáhl se do sebe, na děti se nebyl schopen ani podívat. Možná to byla příčina toho, že já se z depresí dostala tak rychle. Kdo by se o kluky staral, kdybych i já seděla s rukama v klíně a brečela?“

Po čase její muž začal chodit domů z práce čím dál později, hlavním přístavem se mu stala hospoda. Prý doma nemohl vydržet a dívat se na ten zmar a beznaděj. Když byly klukům tři roky, definitivně podlehl tlaku, sbalil si kufry a odešel. Odstěhoval se na druhý konec republiky a na své syny se od té doby nebyl podívat ani jednou. Alimenty sice posílal, ale protože sousedka prvních sedm let do práce nechodila, byly jen směšnou almužnou. „Pak už jsem to finančně neutáhla, příspěvek na péči o postiženého se radikálně snížil, a tak museli kluci nastoupit do týdenního stacionáře, abych mohla chodit do práce,“ pokračovala ve vyprávění.

Zvyknout si museli všichni

Kluci tam ale byli nešťastní, celé dny plakali, vlastně to byl skoro ústav. Nezbývalo však než si zvyknout, nebo umřít hlady. „Člověk se hlavně nesmí litovat, prostě jeden to má tak a druhý jinak, život běží dál a vy se musíte přizpůsobit. Sama jsem byla překvapená, co všechno člověk vydrží a nezhroutí se,“ kontrovala na můj dotaz o osobním životě. „Na chlapy už nemyslím, je mi jasné, že tahle kapitola života je za mnou. Kdo by chtěl ženskou se dvěma postiženými dětmi, o které se bude muset starat až do smrti?“

 

Reklama