Rodina

Muž, který utekl od postižených dětí

run

Před lety jsem bydlela v domě vedle ženy, která se sama starala o dva poměrně těžce postižené kluky – jednovaječná dvojčata. Byli úplně stejní, chodili i stejně oblečení, pohled na ně ale vzbuzoval hrůzu. Dva klony pitvořících se mrzáčků. Jejich máma ale byla obdivuhodná. Žádná lítost a bolestínské stížnosti. S životem bojovala zcela racionálně s oběma nohama pevně na zemi. Na kluky byla přísná, ale spravedlivá, oba velice milovala.

Do školy chodit nemohli, matka je vodila do týdenního stacionáře, aby se naučili aspoň to, co šlo. Párkrát jsem k ní o víkendu zašla na kafe, kluci vždycky jukali za dveřmi, halekali a měli hroznou radost, když jsem jim donesla hračku nebo něco na zub (bylo jim už 16 let). Vycepovaní byli líp než zdravé děti, maminku respektovali na slovo. Z počátku jsem o jejím osudu nic nevěděla, nechtěla jsem se vyptávat, ale jak jsme se postupem času sblížily, vyprávěla mi svůj příběh, z kterého mi naskakovala husí kůže a děkovala jsem pánubohu, že mě nic takového nepotkalo.

Láska a naděje

Když se vdávala, bylo to z velké lásky. Manželství se povedlo, jen děti nepřicházely. Sousedka proto navštěvovala lékaře, brala podpůrné hormony… když se po pěti letech vzdávala naděje, otěhotněla. Oba s manželem štěstím zářili, zvlášť když se dozvěděli, že budou mít děti rovnou dvě.

„Muž kupoval hračky, vymýšlel úpravy dětského pokoje, montoval police a sám vyrobil dvě dětské postýlky,“ vzpomínala sousedka prý na nejkrásnější období svého života. To však skončilo v šestém měsíci těhotenství, když se dvojčata narodila předčasně. Obě nedostatečně vyvinutá, inkubátor toho mnoho nezachránil, díky pár operacím kluci dnes vidí a udrží se na nohou. Duševní retardaci však nikdo nespravil, a tak místo dvou kluků jako buků začali v postýlkách vrnět mrzáčci.

Muž selhal

„Sesypali jsme se s mužem oba, on se ale z toho nikdy nedostal,“ vyprávěla sousedka. „Stáhl se do sebe, na děti se nebyl schopen ani podívat. Možná to byla příčina toho, že já se z depresí dostala tak rychle. Kdo by se o kluky staral, kdybych i já seděla s rukama v klíně a brečela?“

Po čase její muž začal chodit domů z práce čím dál později, hlavním přístavem se mu stala hospoda. Prý doma nemohl vydržet a dívat se na ten zmar a beznaděj. Když byly klukům tři roky, definitivně podlehl tlaku, sbalil si kufry a odešel. Odstěhoval se na druhý konec republiky a na své syny se od té doby nebyl podívat ani jednou. Alimenty sice posílal, ale protože sousedka prvních sedm let do práce nechodila, byly jen směšnou almužnou. „Pak už jsem to finančně neutáhla, příspěvek na péči o postiženého se radikálně snížil, a tak museli kluci nastoupit do týdenního stacionáře, abych mohla chodit do práce,“ pokračovala ve vyprávění.

Zvyknout si museli všichni

Kluci tam ale byli nešťastní, celé dny plakali, vlastně to byl skoro ústav. Nezbývalo však než si zvyknout, nebo umřít hlady. „Člověk se hlavně nesmí litovat, prostě jeden to má tak a druhý jinak, život běží dál a vy se musíte přizpůsobit. Sama jsem byla překvapená, co všechno člověk vydrží a nezhroutí se,“ kontrovala na můj dotaz o osobním životě. „Na chlapy už nemyslím, je mi jasné, že tahle kapitola života je za mnou. Kdo by chtěl ženskou se dvěma postiženými dětmi, o které se bude muset starat až do smrti?“

 

   
22.01.2010 - Děti - autor: Simona Škodáková

Komentáře:

  1. avatar
    [60] Tanzi [*]

    Rikina — #59 tak to určitěSml22Sml67

    superkarma: 0 24.01.2010, 13:48:47
  2. avatar
    [58] Tanzi [*]

    *Oslovení dámy mě přišlo ironické, pokud to tak není, tak se omlouvám.

    *Nevím, kde bereš jistotu, že se mi něco líbí-či nelíbí.

    Naopak i já si myslím, že by ten zákon nebyl od věci..jenom jsem si dovolila napsat, že nevím jak moc by to v mnoha případech bylo reálnéSml15

     TED HNED rozpoznat, jak to s pacientem dopadne..rozhodnout se ve chvíli kdy o žití ( i kvalitním) rozhodují minuty.

    Nic víc, nic míň.

    1. na komentář reaguje Rikina — #59
    superkarma: 0 24.01.2010, 12:45:35
  3. avatar
    [56] Tanzi [*]

    Rikina — #54 tu dámu/y jsi si mohla odpustit

    Ve většině případů se VŽDY bude jednat o vteřiny, či minuty, zda ten dotyčný bude vůbec žít.

    A teprve pak JAKÝ ten život bude.

    1. na komentář reaguje Rikina — #57
    superkarma: -1 24.01.2010, 12:28:01
  4. avatar
    [52] Tanzi [*]

    Rikina — #51 Člověk sám sobě, za děti předpokládám rodiče (Sml80).

    Nedovedu si to představit, ano tam kde bude velký úraz, konec agr. nemoci aj.,  tak tam by to asi bylo dáno a nebylo co řešit.Sml22

    Ale co třeba takové případy, kde by to jak to dopadne až tak jasné nebyly Sml80

    Dám příklad např takové tonutí.

    Rozdýchat a vrátit k životu, nebo ne?

    Tam totiž hraje roli už dost argumentů (teplotou vody počínaje, přesným časem bez dýchání konče)

    A ted...tonoucí se může vrátit k životu bez jakékoliv újmy na zdraví, nebo z něj může být živoucí mrtvola.

    (viz ten chlapec co se topil při školní výuce plavání).

    Hele a takových sporných příkladů by se asi našlo povícero.Sml15

    To jsou ty chvíle, kdy se ptám: kdo bude rozhodovat.

    Doktoři by viděli reálnou šanci, ale budou mít papír, že ne...tak ho budou respektovat.Sml68

    Pokud ne, tak půjdou proti zákonu.

    ___________

    sCHVÁLNĚ JSEM POUŽILA PŘÍKLAD TONUTÍ, ABY TO JAK TO MYSLÍM BYLO ZŘEJMÉ.

    nEB I TAM BY SE JEDNALO O OŽIVENÍ.

    1. na komentář reaguje Rikina — #55
    superkarma: 0 24.01.2010, 09:53:47
  5. avatar
    [50] Tanzi [*]

    Rikina — #49 ukaž mě na jedinou osobu, která by o to stálaSml15Sml23

    Nikdo z nás zdravých si to nedovede představit a ani nechce.

    Ale dejme tomu, že tento zákon tu jednou bude fungovat.

    Kdo určí tu hranici kdy ještě ano a kdy už ne.

    1. na komentář reaguje Rikina — #51
    superkarma: 0 24.01.2010, 09:29:58
  6. avatar
    [47] Tanzi [*]

    karym — #46 jj pochopila jsem tě špatně.Sml22

    Ale i tak je to v pohodě..toto je diskuze a každá z nás sem píše svůj názor, na který má pochopitelně nárok.

    superkarma: 0 23.01.2010, 22:17:13
  7. avatar
    [44] Tanzi [*]

    karym — #43 já už to chtěla nechat být (nereagovat), ale nedá mi to.

    Zase se trochu odvrátím od příběhu nahoře ......ano, lékaři dokážou mnohdy zázraky a vy jim to svým způsobem dáváte za zlé.

    Měly by jste ale stejný názor  kdyby se doktoři snažili oživovat např někoho po úrazu?

    S vidinou, že i když dotyčný přežije bude jeho život už životem ležáka, nebo ještě hůř?

    Jsem přesvědčená, že ne..že v ten moment ty doktory budete vyzdvihovat a děkovat.

    To co to přežití obnáší si uvědomíte až později.

    Ale situace už je tady a vy zase stojíte na začátku..rozhodnout se jak se k tomu postavíte.

    1. na komentář reaguje kareta — #45
    2. na komentář reaguje karym — #46
    3. na komentář reaguje Rikina — #49
    superkarma: 0 23.01.2010, 21:53:31
  8. avatar
    [40] Tanzi [*]

    Rikina — #39 když myslíšSml80

    superkarma: 0 23.01.2010, 10:36:53
  9. avatar
    [38] Tanzi [*]

    Rikina — #30 tento příspěvek jsem brala jako tvé krédo, zrovna tak jako u přísp. č. 31Sml80

    A pak je úplně jedno jak k té situaci přijdeš.Sml15

    Ale nechme toho, nikoho neodsuzuju..jen si říkám, že lidi mají v sobě takové rezervy, že jsou možná nakonec sami sebou překvapený.

    1. na komentář reaguje Rikina — #39
    superkarma: 0 23.01.2010, 10:33:25
  10. avatar
    [36] Tanzi [*]

    linde — #35 jo jasněSml67já jenom, že jsem reakce nevyžadovala.

    superkarma: 0 23.01.2010, 10:20:05
  11. avatar
    [34] Tanzi [*]

    linde — #33 nechtěla jsem vaše odpovědi, jenom vaše zamyšlení.

    Protože napsat to své NIKDY je strašně rychlé, když nevíme, dokud to nemusíme řešit.

    Já osobně si dovedu představit, že bych ukončila těhotenství z důvodu zjištěné vady na plodu.

    Ale po porodu, už bych se zřeknout děcka neuměla.Sml15

    1. na komentář reaguje linde — #35
    superkarma: 0 23.01.2010, 10:14:37
  12. avatar
    [32] Tanzi [*]

    Představte si toto:

    - máte už děti, jsou zdravé-štastné a vy s nima.

    Splnují všechny vaše představy jaké by měly být.

    Pak se něco stane (nemoc, úraz..) a ted je najednou všechno jinak.

    Vaše dítě je sice pořád vaše, ale už je úplně jiné, je zdravotně postižené.

    I potom nebudete mít sílu, i potom si budete tak jisté, že to neustojíte, že vaše svoboda je vám přednější?

    Nechci vaši odpověd, chci jenom, aby jste se nad tím zamyslely.

    1. na komentář reaguje linde — #33
    2. na komentář reaguje Rikina — #37
    3. na komentář reaguje cicinka — #48
    superkarma: 0 23.01.2010, 09:55:45
  13. avatar
    [21] Tanzi [*]

    čtu tady v diskuzi, že jsou tu maminky s zdrav.post. dětmi

    Pokud máte zájem, nabízím přístup do uzavřené diskuze PÉČE O OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM.

    O vstup si pište do vzkazíku.

    superkarma: 0 22.01.2010, 11:04:46
  14. avatar
    [18] Tanzi [*]

    Nikdy bych si nedovolila odsoudit někoho, kdo tuto situaci nezvládne.Sml15

    Toto je hrozně individuální, ale o čem jsem přesvědčená, že nikdo dopředu neví jak by se zachoval.

    Díval se někdo z vás včera odpoledne na ČT1 na pořad Nevzdávej to?

     V tom pořadu byl pán, který se sám stará o postiženého syna (pozn ležák), pečuje o děti své sestry a zároveň má ještě další dvě děti svoje.

    Neviděla jsem pořad od samého začátku, tak nevím jak se do té situace dostal..ale zvládal naprosto s přehledem.Sml67Sml59

    Jasně je to asi světlá vyjímka.Sml15

    Znám dost rodin s post.dětmi, znám celkem jejich osudy a tak vím, že tatínkové ve většině případů od rodin odchází.

    Většina těchto maminek jsou samoživitelky.

    Já  měla to štěstí, že náš tatínek situaci ustál a syna má rád.

    superkarma: 0 22.01.2010, 10:32:05

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme