Ahoj Ženo-in,

já vlastně ani nevím, jak začít, ale opravdu bych chtěla vědět, jestli mám takové trápení jen já, nebo je nás v tom více. S partnerem se známe osm let, po dvou letech jsme se vzali a narodila se nám dcera. Už v době těhotenství se frekvence milování snižovala a snižovala, až jsme se nemilovali vůbec.

Brala jsem to, že se manžel bojí, aby mi neublížil a právě proto si milování neužívá. Těšila jsem se, až skončí šestinedělí, a umírala touhou po jeho náruči a úžasném milování. Ale opak byl pravdou. Až teď později si uvědomuji, že jakákoliv komunikace vycházela vždy z mé strany a že jsem nepokládala otázky, které by problém řešily, ale takové, se kterými můj manžel jen souhlasil. Takže když jsem mu “nabídla”, že naše milování spíš není, než je, protože má strach, že jsem těhotná, kývnul.

Později jsem mu “nabídla”, že se nemilujeme, protože kojím a jeho to pak nevzrušuje, opět souhlasil. Nikdy jsem z něj nedostala vlastní názor, vlastní odpověď. Pokud jsem mu nic “nenabídla”, jeho odpověď zněla: nevím. A tak jsem se coby pětadvacetiletá vrhla na autoerotiku a uspokojovala se sama.

Jednou při erotickém filmu, když manžel spokojeně chrupkal v ložnici, jindy ve sprše. A po každém takovém orgasmu jsem si řekla, že takhle to dál nemůžu vydržet, že prostě potřebuji chlapa. Jsem přeci příliš mladá na celibát.

Později, zřejmě, aby měl můj muž klid, se občas uvolil, ano, opravdu to tak teď s odstupem času cítím, uvolil se k jakémusi rychlému sexu, při kterém dospěl k vyvrcholení on, a já utřela nos. Zatímco on spokojeně a uspokojeně spal, já si pomáhala sama.

A mé protesty? Přeci jsme se milovali, tak co bych chtěla víc? Co?! Třeba při předehře sundat alespoň tričko, třeba nemyslet na to, co zítra uvařím, ale být opět tou vášnivou milenkou, která touží a po které někdo touží. Frekvence našeho milování se ustálila na zhruba jednou za čtvrtletí. Někdo drží pětiletky, my máme čtvrtletí.

Když chci komunikovat, je mi řečeno, že neví, proč nemá chuť, a že ho to nebaví pořád poslouchat. Tak jsem přestala o tom mluvit, ale změna žádná. Přeci mi nemůže nikdo tvrdit, že třicetiletý chlap nepotřebuje sex! Ten můj zřejmě ne. Později při jedné hádce z něj vypadlo, že jsem mu kdysi měla říct, že jsem ho při prvním společném milování necítila a to zapříčinilo všechny naše problémy.

A teď co s tím? O odborné pomoci nechce ani slyšet, nechce o tom mluvit, a hlavně se nechce milovat. Ale já nechci žít život bez sexu, nebo si to po každém takovém pokusu o něj dělat sama...

Klára

Reklama