Na žebrající lidi se většina z nás dívá s despektem a opovržením. Jenže co když se my sami dostaneme do situace, kdy nám nezbyde nic jiného, než požádat kolemjdoucí o nějakou tu korunu? Táňa (48) přesně tohle zažila.

„Vydala jsem se skoro přes celou republiku, abych viděla dceru, která se přestěhovala na Moravu. Autem bych si to netroufla, a tak vyhrál vlak. Při přestupování v Brně mi zbývaly asi dvě hodiny času. Usadila jsem se tedy na jednu z laviček a začetla se do časopisu. Asi jsem v tu chvíli musela přestat vnímat svět. Kabelka po mém boku totiž zmizela! vzpomíná na zážitek, při kterém ji polil studený pot.

nádraží

„Někdo začne křičet, já se nevzmohla ani na slovo. Jen na pobíhání po nádraží a marné hledání. Nakonec jsem se na záchodě rozbrečela. První, co mě napadlo, bylo jít na policii. Jenže to jsem si vzápětí rozmluvila. Už je vidím, jak se honí za mojí ošuntělou kabelkou, historickým mobilem a tisícikorunou v peněžence! Platební karta zůstala, chválabohu, doma. Jediné, co mě štvalo, byly osobní doklady. Ale jejich ztrátu můžu klidně nahlásit až u dcery, říkala jsem si. Jenže do odjezdu vlaku mi zbývala necelá hodina a mně došlo, že je to vážné. Co jen budu dělat? Sama v cizím městě, kde nikoho neznám, bez telefonu, bez jízdenky na další spoj a hlavně… bez peněž na novou! Paní na přepážce jen pokrčila rameny s tím, že nejsem první, a já zůstala bezradně stát na peronu,“ líčí Táňa.

Pak jí došlo, že má jedinou možnost. Sice krajní, ale nic jiného se nedalo dělat. „Začala jsem oslovovat lidi, vyprávět jim, co se mi stalo, a nakonec je žádat o peníze na vlak. Bylo mi fakt děsně. Zvláště, když se na mě většina z nich dívala jako na podvodnici. Jenže na stud už nezbýval čas. Přesněji řečeno – pouhých dvacet minut do odjezdu. Byl večer a další spoj mi jel až brzy ráno. A představa, že strávím noc na nádraží…,“ oklepává se ještě několik let poté.

Nakonec ale vše dobře dopadlo a ona svůj spoj stihla. „Slitovala se nade mnou až jedna důchodkyně, která jela stejným vlakem. Prý se něco podobného přihodilo její kamarádce. Vzala jsem si od ní adresu a slíbila, že jí tu stovku vrátím. Nakonec jsme si cestou hezky popovídaly. Překvapilo mě ale, jak málo jsou dnes lidé soucitní a ochotní přispěchat na pomoc někomu v nouzi. I když na druhou stranu, při těch všech podvodech…asi se není čemu divit, že se důvěra pomalu vytrácí,“ dodává Táňa.

Čtěte také:

Reklama