Reklama

Ruštinu jsem se učila 10 let. Říkám učila, ne naučila. Ruština pro mě byla oddychový předmět; i při vynaložení minimální námahy jsem stále procházela s výbornou. Dodnes se tudíž nemohu zbavit dojmu, že ruština tehdy stála kdesi na okraji vzdělávání, že žáci ani učitelé si kvůli ní žíly netrhali… Jinak bych si přece musela za tolik let z výuky něco odnést! Tím myslím schopnost se rusky plynně dohovořit - ne jenom pocit, že ruština byla sranda!

 

No… i  když možná ne tak docela a vždy. Přestože od mé „zkoušky z dospělosti“ uběhlo už téměř 30 dlouhých let, dosud mi jemně zatrne při vzpomínce na epizodu, která právě mé maturitní zkoušce z jazyka ruského bezprostředně předcházela.


Se směsicí strachu a naděje jsem po ránu čekala v Brně u hlavního nádraží na tramvaj, když ke mně přistoupil mladík a oslovil mě řečí, z níž jsem neporozuměla ani slůvko, ba měla jsem dojem, že jsem ji v životě nikdy ani nezaslechla. Koukala jsem na něj s přiblblým úsměvem a on, vida můj nechápavý pohled, značně zvolnil tempo řeči a já jsem až potom s obtížemi pochopila, že mi rusky pokládá jednoduchý dotaz: ptal se mě na cestu k hotelu Voroněž. V té chvíli jsem měla v hlavě vakuum a ústa němá – totální okno! Jen moje ruka vylétla a já ukázala přibližný směr. A to byla celá moje „ruská“ konverzace. Obyčejný strach ze zkoušky se v momentě proměnil v panický děs a naděje se kamsi tiše vytratila. Nic neumím, ničemu nerozumím…


Ještě dnes jsem na pochybách, v jakém jazyce vlastně tehdy probíhala moje maturitní zkouška, když na vysvědčení mám zcela jistě jedničku… byla to opravdu ruština? Jasno mi v mém zmatku neudělal ani slovní projev spolužačky zkoušené přede mnou, když s temperamentem sobě vlastním na zadané téma s důrazem odpovídala: „Nastály jej ťažólyje čásy, aná astála sáma i músela staráť sa a svajé ďéti.“… (A mimochodem, prošla!) J

 

Když jsem už poněkolikáté dávala výše popsanou příhodu k dobru mezi přáteli, prozradil můj milý manžel, jak on dělal závěrečnou zkoušku z ruštiny na škole technického směru. Marně se komise všemožně snažila, nevypáčila z něj ani slovíčko. Zoufalá ruštinářka mu hodila záchranný kruh: „Tak nám alespoň přečti, co je napsáno nad tabulí za heslo!“ Stálo tam velkými písmeny: Miru mir!, ale pochopitelně v azbuce. A můj drahý je komisi přečetl takto: mupy mup! ... (Ale prošel!) J

 

Je docela zvláštní, jak se uchovají po dlouhá léta kdesi v koutku zasuté věci zcela nepodstatné, zatímco jiné, potenciálně využitelné, se nenávratně vykouří z hlavy. Já si například skvěle pamatuji ruskou básničku o zajíčkovi, kterou jsme se učili ve čtvrté třídě, nebo písničku o statečné kozačce ze střední školy. Dovedu si je vybavit slovo od slova, přestože jsem je od té doby nikdy neopakovala. A ještě jednu věc jsem si zachovala: Umím psát azbukou bez zaváhání a téměř stejně rychle jako latinkou! (Nebo si možná jen myslím, že umím…čert ví, co je to vlastně za písmo…) J


 

Píseň o statečné kozačce neznám, škoda, že jste ji neposlala. A jestli umíte nebo umíte azbuku, na tom nezáleží - jde o pocit, že to určitě dokážete!


 

Píšete azbukou - dokázaly byste to ještě?

 

 

ČTVRTEČNÍ TÉMA:
RUSSKIJ JAZYK
Pamatujete si slovíčka?
Napsali byste ještě něco azbukou?
A co tvrdé a měkké znaky?
Zarecitovali byste básničku?
Co víte o Sovětském svazu?

Domluvíte se rusky?
Uvítáme vaše příspěvky v ruštině!
redakce@zena-in.cz