Reklama


Je mi třiatřicet a jsem učitel, konkrétně speciální pedagog, z čehož je patrné, že mám velmi speciální práci.

Začal jsem učit v devatenácti letech a zatím mě práce baví. V devatenácti jsem byl pořádné ucho, ale rychle jsem se zapracoval. Má „kariéra“ začala na jedné menší zvláštní a pomocné škole.

Celkem rychle jsem si zvykl na žáky, kteří byli starší než já. Vzpomínám na šestnáctileté žákyně ve třetí třídě, které se jen stále smály, občas zapomněly, jak se jmenují. Bohužel i na ně často zapomínali rodiče.

Starší žactvo bylo také „bezproblémové“, sice nevědělo, jaké se kde píše i-y, ale jak získat benzin z auta na parkovišti nebo jak se dostat v noci do obchodu, v tom byli mistři. Bez problému jsem si získal autoritu a této škole jsem zůstal věrný deset let. Během té doby jsem vystudoval a ani mě nenapadlo, že bych učit přestal. Bydlel jsem u rodičů a plat mi na malém městě stačil.

Posléze jsem přesídlil do hlavního města a začal vyučovat na speciální škole pro žáky s poruchami učení. Oficiálně to byla základní škola, ale úroveň znalostí tomu moc nenasvědčovala.

Hodiny němčiny mi dodávaly sebevědomí, jak jsem jazykově zdatný a překlady vět „Dort ist auto“- auto je plné dortů mě uklidnily, že aspoň slovo auto přeložili správně.

V té době jsem pomalu začal přemýšlet o změně povolání. Ne proto, že by mě přestalo bavit učit, ale kromě práce i rád lyžuji, cestuji a také jsem začal řešit otázku bydlení. A jako učitel v naší zemi to můžu jen těžko skloubit. Buď učit a nežít dle svých představ, nebo neučit.

Učinil jsem ještě jeden pokus a změnil školu, začal jsem vyučovat ve škole pro tělesně postižené žáky. Mám třídu se sedmi žáky na vozících. Je jim od jedenácti do šestnácti let. K psychickému vyčerpání se přidalo i fyzické, jelikož každý den zvedám, dávám na toaletu a krmím každé z nich. Musím ale přiznat, že je s mými žáčky i veselo a práce mě baví.  Jen začínám být trochu podrážděný, platově jsem si oproti poslední škole pohoršil a skoro mám strach jít do spořitelny požádat o hypotéku.

Obávám se toho, až doložím své příjmy, že se mi vysmějí. Při pohledu na výplatní pásku mám trochu deprese, že ve svých 33 letech nějak nedokážu vydělat peníze. Asi má práce není tak důležitá, nezodpovídám za miliónové majetky, vlastně si jen dopoledne „povídám s pár žáky, kteří se stejně toho moc nenaučí, a nemusím je hlídat, vždyť "neutečou“.

Ale to jsem trochu jízlivý a ironický, ale ve společnosti to je tak nastaveno. Obdivujeme manažery, lékaře, právníky, ale učitel jen “pracuje s budoucí generací“.

A tak nevím, zda-li zůstat učitelem na plný úvazek, poctivě se připravovat na výuku, nebo být učitelem jen na půl úvazku a odpoledne se stát uklízečem, recepčním nebo pokladním v supermarketu. Asi by se tyto mé aktivity brzy podepsaly na mém výkonu ve škole.

A nebo prostě začnu obcházet konkurzy a po čtrnácti letech učení odejdu ze školství a budu zaměstnancem nějaké firmy. Sice budu odcházet ze zaměstnání později, přijdu o dva měsíce prázdnin. Ale za to využiji nabídek dnešní doby, koupím si, co chci, budu cestovat, častěji lyžovat a koupím si byt.

Třeba budu spokojenější.

Jirka