Stala jsem se obětí domácího násilí ani nevím jak. Rozhodně jsem si to neplánovala a kdybych slyšela někoho cizího vyprávět, že se mu děje to, co teď mně, jistě bych říkala: “To já bych tedy nemohla takhle žít, přesně bych věděla co dělat.“ Bohužel jsem na té špatné straně a děje se to přímo mně.

 

Mé dětství nebylo nikterak růžové. Měla jsem příliš mladou a příliš dominantní matku. Nevěděla, co se životem, a vše zlé, co se jí stalo, si odreagovávala na mně. Neustále jsem slyšela, že jsem tlustá, ošklivá slepice a bití bylo na téměř denním pořádku. Vzpomínám si, že jsem celé dětství chodila doma v tlustých teplákách, protože jsem nikdy nevěděla, kdy matka prohlásí, že jsem něco provedla a znovu mě seřeže. Modřiny sice upoutaly ve škole pozornost a chodila je k nám domů řešit sociálka, ale nepomohli mi. Ptali se mě, před matkou (!), jestli mě bije. Kdo by si na mém místě, matce na očích, dovolil říct, že ano?

 

Po několika útěcích a nucených návratech jsem se v den osmnáctých narozenin odstěhovala pryč. Ještě několik let po opuštění domova jsem stále nemohla uvěřit, že už mě matka opravdu nemůže znovu ubližovat.

 

Pak jsem potkala Alexe. Byl úžasná osobnost. Byl krásný, velmi vtipný, společenský, měl peníze, měl postavení a holky po něm šílely. On si vybral právě mě. Byla jsem šťastná, pyšná  na to, že mě má někdo opravdu rád a navíc někdo takový, jako je Alex. Byl o sedm let starší a mně, která díky matčině superpřísnému režimu nevěděla o světě nic, učil a vychovával, jak žít, s kým se přátelit, jak se oblékat a jak se chovat. Líbilo se mi, že mě někdo takový vychovává. Říkal, že jsem pro něho ideální děvče, protože si mě sám přetvořil k obrazu svému a že se mnou navěky zůstane. Připadala jsem si v sedmém nebi a poslouchala jako hodinky.

 

Po čase mi začal být nevěrný. Nijak se tím netajil, věděla to spousta lidí. Vysvětlil mi ale, že já jsem ta nejlepší, že vždycky jenom jednorázově ujede, a zjistí, že nejlepší je to stejně se mnou a rád se ke mně vrací. Nevěr bylo čím dál víc. Někteří naši společní známí mě litovali a mně konečně došlo, že to v pořádku není. Když jsem to Alexovi vyčítala, hádali jsme se, nadával mi, a občas mi dal i facku. Potom mi vždycky vysvětlil, že na mě nechtěl být hrubý, že si za to můžu sama, když ho otravuju. Byla jsem na takové jednání zvyklá od matky, a tak jsem ho omlouvala a vždy našla vinu u sebe.

 

Pak si Alex našel Lídu a odstěhoval se k ní. Řekl, ať si z toho nic nedělám, že budu jeho milenkou. Brečela jsem, až už to nešlo víc, najednou jsem vůbec nevěděla, co se životem. Zachránil mě Roman – náš společný přítel. Roman mě miloval a já jeho. Prožili jsem nádherné tři měsíce a já najednou viděla, jak to má ve vztahu vypadat.

 

S Alexem jsem styky nepřerušila – nebo spíš by bylo namístě říct, že je nepřerušil on se mnou a já čekala na vhodnou chvíli, jak to skončit definitivně a říct mu o Romanovi. Alex už něco tušil a začínal být hodně podrážděný, když jsem nebyla tam, kde si mě zrovna přál mít. Neposlouchal mé námitky, že už žije s někým jiným a že já žiju svůj život.

Bála jsem se scény a řešení situace pořád odkládala. Alex čím dál tím víc trval na tom, abych ho pravdivě informovala o tom, co kdy, kde a s kým dělám a já se s Romanem pořád schovávala a nebyla schopná situaci vyřešit.

 

Situace se vyřešila sama. Odjela jsem s Romanem na krásný víkend. Když jsem se vrátila, volal mi Alex, že jede ke mně domů, ať na něho počkám. Souhlasila jsem a byla skálopevně rozhodnutá, že dnes situaci vyřeším. Alex přijel, byl na první pohled velice podrážděný a ptal se, kde jsem přes víkend byla. Namítala jsem, že to je moje věc, že bydlí s Lídou a já že si tedy můžu dělat co chci. Vůbec mě neposlouchal a neustále se ptal, kde jsem byla.

 

Byla to divná situace a já nechápala, co se děje. Řekla jsem mu tedy radši smyšlenou historku o spolužácích ze školy a víkendu s nimi. Alex najednou vyskočil, převrhl stůl a dal mi pěstí přímo do obličeje. Tekla mi krev, lekla jsem se a spadla na zem. Vláčel mě za vlasy a mlátil pěstmi do obličeje. Kopl mě do břicha a vyrazil mi dech. Ležela jsem na zemi, sípala, z obličeje mi cákala krev a snažila se dostat ke dveřím. Když mě táhl za vlasy zpět, zoufale jsem volala o pomoc v naději, že mě uslyší někdo ze sousedů. Nikdo mě neslyšel, ale Alexe to rozběsnilo k nepříčetnosti. Hrůzou mi cvakaly zuby, když říkal, že to je jenom začátek, že mám raději skočit z okna, protože on mě zabije, ale ještě před tím mi zláme ruce a nohy. Vážně jsem přemýšlela, že to udělám. Šel si umýt ruce, které měl od mojí krve.

 

V koupelně si uvědomil, že jsem z něj „udělala vola“ před „všemi našimi přáteli“, vrátil se a znovu mě ztloukl. Mezi vzlyky jsem se ho snažila přesvědčit, že to tak není, že ho miluju a vůbec jsem říkala všechno, co jsem si myslela, že by chtěl slyšet. Nakonec se mi podařilo ho uklidnit pod podmínkou, že se umyju, obléknu a pojedeme za Romanem, k našim přátelům a že budu souhlasit úplně se vším, co řekne. Dojeli jsme tam a Alex všem, a Romanovi zvlášť, vyprávěl, jaká jsem naivní husička, že mi řekl, ať se vyspím třeba s Romanem a já šla a udělala to. Roman na mě nevěřícně zíral a čekal (jak jsem se později dozvěděla), že mu budu důvěřovat, že mě ochrání, že vstanu a hrdě se přiznám k naší lásce. Nedokázala jsem to strachy udělat.

 

Druhý den jsem mu chtěla říct, co se stalo, ale přestal se mnou komunikovat, nechtěl slyšet nic. Až po dvou letech, když jsem ho náhodou potkala mi řekl, co vlastně ode mě tehdy čekal.

 

Alex se ke mně vrátil a já s ním žiju už sedm let. Od té doby mě bije kdykoliv není po jeho, kdykoliv se mu něco nezdá. Už se ani nebráním a snažím se mu ve všem vyhovět.

Naposledy, když  jsem se s ním chtěla rozejít, se opil a zamknul se se mnou do své malé kanceláře. Znovu mi rozbil obličej, až mi tekla krev a pak mířil nabitou a odjištěnou pistolí na mé koleno a řval, že se rozejdeme teprve, až on bude chtít. Ještě před tím, než mě praštil zavřenou pěstí do obličeje, jsem souhlasila.

 

Nevím, co dál. Alex je psychopat a bojím se, že jednou, až mě bude zase mlátit, neodhadne míru a zabije mě. Na policii se bojím jít. Za prvé tam má spoustu známých, lehce by jim vysvětlil, že přeháním a za druhé – i kdyby ho zavřeli, až by se odtamtud dostal, a bylo by to brzy, nedokážu si představit, co by mi udělal za to, že jsem ho udala.

 

Podle vyprávění čtenářky Julie zpracovala

Reklama