Bulvár

Můj víkendový táta

Rozhodla jsem se, že dnes vyjímečně také přispěji svou troškou do mlýna.

Jsem z úplné rodiny, naši se brali, protože museli, přesto na tehdejší dobu docela pozdě - tátovi bylo jednadvacet. Ještě musel na vojnu, pak šel do další školy, takže si ho pamatuju jako takového toho úžasného "víkendového" tátu, co aby honem dohnal, co zmeškal, a taky nezatížen běžnými a nudnými každodenními povinnostmi organizoval výlety, jezdil s náma na běžky, do lesa, vymýšlel blbosti a pořád mámu zlobil drobnými neplechami. Tenkrát mi to přišlo strašně super a zábavné a tátu jsem zbožňovala a vzhlížela k němu a díky tomuto subjektivnímu hodnocení jsou moje vzpomínky na dětství velmi pěkné.

Vybavuji si hrozný sen o tom, jak mne chtěl sežrat vlk, ze kterého jsem se s křikem probudila, až jsem všechny vzburcovala, a jak mi ON, můj velký silný a statečný hrdina slíbil, že až vlk příště přijde, vezme klacek a praští ho. A já, plna klidu, že mne ochraňuje, usnula.

Doma konečně zakotvil nějak po třicítce a řekla bych, že realita na něj dolehla plnou vahou. Ke dvěma dcerám právě vstupujícím do puberty, které nebyly zvyklé být pod jeho každodenním dohledem a táta každý den doma už jim nepřipadal tak skvělý, úžasný a zábavný, ještě přibyla dvě mimina a náročné zaměstnání. Taky musel řešit stovky drobných neshod a problémů při soužití s prarodiči, které do té doby odmítal vidět, řešit a vůbec se tím jakkoli zatěžovat, "když je tak málo doma". Vrhl se proto na jiný způsob úniku od domácího stereotypu a začalo se mohutně budovat a rekonstruovat. Z té doby si jako nejcharakterističtější pamatuji situace, jak někde něco vláčíme (fošny, kolečka s betonem...) a táta každou stížnost odbývá: ,,Neumíš? Tak se to nauč!" Jako životní křivdu si též pamatuju léto, kdy stojíme v montérkách na střeše a překládáme tašky a vidíme spolužáky, užívající si prázdnin a kráčející polem k řece se koupat. Taky nám nastal dril. Od té doby nesnáším zdůvodnění věcí ,,Protože jsem to řek!"

Svým způsobem by mohlo být zřejmě přínosné, že umím betonovat, ovládat hoblovku, cirkulárku, svářečku nebo příklepovou vrtačku a že v případě potřeby vám vyštukuji fasádu, bohužel jako holka tyto dovednosti ani tátův bohatý doprovodný slovník ve svém pozdějším životě až tak nepotřebuji. Přátelé a známí mi z legrace tvrdí, že jsem ukázková feministka. Nejvíc ze všech se diví táta. Jak si vůbec můžu dovolit chovat se k manželovi tak, jak se chovám. Nevařit mu teplé večeře, nesedět doma s dětma a nevrnět blaženým očekáváním, až přikráčí pán tvorstva a poctí mne svou přízní. Měli jsme období, kdy všechny výměny názorů zakončoval zoufalým zvoláním: ,,Co jsem komu udělal?" A já jsem se divila a divím se dodnes - to všechno, co nám vštěpoval, ty věci o pravdě a odvaze a o tom, jak se člověk musí spoléhat na sebe a postarat se o sebe atd., bylo jen něco, co myslel teoreticky, ale prakticky to u "svých žen" nedovolí, u ostatních žen to odsuzuje a kritizuje?? Tak jak nás to teda vychoval? Proč nás tak vychoval, když si přál mít doma hejno slípek domácích? Nebo nám dal základ a my jsme se mu "vymkly kontrole" a on jen s údivem sledoval, jak se to vyvíjí?

Poslední proměnou prošel v poslední době. Děti mu odešly, zůstali doma zas jen s mámou sami dva a učí se spolu po tolika letech zase být. Je
vzteklejší, nevrlejší, unavenější a zatrpklejší než býval; budovací záchvaty ho ještě nepustily, naštěstí na starém baráku je pořád co dělat. Ten svět, před kterým se celou dobu snažil opevnit, aby ho nic z venku nerušilo, nedoléhalo k němu do jeho bezpečného sejfu, kde má věci pod kontrolou, ho zasáhl zákeřně, neohlášeně a na nejcitlivějším místě - umřel mu jeho táta.

Je zvláštní to pozorovat. Můj táta je silný, dominantní člověk, zvyklý poroučet, vést lidi. Má už léta vlastní rodinu, zázemí, život, a přesto je
taková ztráta pro něj tak silným zraněním, že se není schopen s ní dodnes vypořádat. Asi je to tím, že neumí plakat, protože pláč je pro ženy. I když jsme prošli obdobím, že jsme spolu nemluvili a vzájemně si nemůžeme odpustit pár vroubků, přesto je pro mne tak důležitou součástí mého života, že vím, že já jednou plakat budu.

IMI


Děkujeme za zajímavý příspěvek...

redakce@zena-in.cz

   
19.10.2006 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] Žížala [*]

    Fialinka: taky ať čtu jaký čtu málem roním slzy - mě dojímají skoro všechny

    superkarma: 0 19.10.2006, 17:57:05
  2. avatar
    [2] fialinka [*]

    dnes je tu strašně moc krásně napsaných příspěvků..

    superkarma: 0 19.10.2006, 17:52:19
  3. avatar
    [1] Žížala [*]

    Jako bych to psala já...

    superkarma: 0 19.10.2006, 17:43:45

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme