jak to souvisí s dnešním tématem? Velice. Pokud nevíte, v čem spočívá, tak vám to prozradí naše čtenářka s nickem pegonela, které zároveň děkuji za první příspěvel na dnešní téma

Dobrý den, co se týče focení, tak s ním moc nejsem kamarád. Lidé říkají, že jsem fotogenická. Já si to ale nemyslím. Nefotím se ráda a snažím se focení vyhnout. Ještě horší je na tom můj taťka, který se nefotí vůbec. Říká, že ctí názor indiánů, kterým se se snímkem krade tvář. A tak mezi rodinnými fotografiemi mám taťku s dlaní přes obličej, nebo si obličej zakrývá kloboukem, naším psem...prostě vším, co má po ruce. Nějak se to ale dědí. I můj syn se nerad fotí, vyjma jeho dětských let, z nich zasílám jednu fotografii.

kluk

Přikládám jeden příběh o mém dědovi, který se tak trochu focení také týká. Předem ale upozorňuji, že příběh mám již na jiných stránkách na internetu. V minulosti mě totiž někdo kritizoval, že občas použiji stejný článek. A tak na rovinu přiznávám, že tento už na netu mám, ale je to skutečná vzpomínka na mého dědu. Nechám na Vás, zda ho uveřejníte.

Jinak zjišťuji, že v naší rodině se nejraději fotil můj bývalý pes Dastík. Kdykoli viděl, že beru do ruky foťák, utíkal a dělal krásné pózy, při kterých se nehnul, dokud nebleskl blesk. Byl úžasný. Můj současný pes Ben takovou zálibu ve focení nemá, a proto mám často fotku jeho těla bez hlavy, tlapky bez těla atd. Každý jsme prostě unikát...

Děda opravář

Můj děda byl hodně šikovný a většinu oprav v domě vždy zvládal sám. Vyznal se například i v elektřině.
Jednoho dne se dědovi a babičce rozbila televize. Když jsme šli babička, naši rodiče, sestra a já do města na nákupy, babička řekla, že se tam podívá i po opravně, kde by televizi opravili. Děda přikývl a jako jediný zůstal sám v baráku.

Prochodili jsme město, stavili jsme se do cukrárny a nakonec jsme i vypátrali opravnu, kde by televizi opravili. Po několika hodinách jsme se unavení vrátili domů. Děda nás vítal se šroubovákem v ruce. Pak se přesunul ke dveřím do obýváku a u těch zůstal stát. Babička se snažila projít do pokoje, ale děda tam stál jako sloup a, zdálo se, nehodlal své místo opustit. „Pustíš mě, dědečku?“, zeptala se babička. „A co tam chceš? Já ti to podám.“, nabídl se galantně děda. Ale babička trvala na tom, že chce vejít do pokoje, a tak musel dědeček odstoupit. Jakmile babička vešla do pokoje, ozvalo se z něj: „Já tě, dědku, přetrhnu!“ a „Cos tu dělal?“ a taky „Jakmile člověk vytáhne paty z domu, už tu má z věcí kůlničku na dříví!“

Babička bývala vždy klidná osoba, a tak nás její chování překvapilo. Ještě jsme totiž nevěděli, proč se babička tak rozčiluje. Udiveně jsme zírali na dědu. Ten řekl: „Já věděl, že babička bude nadávat.“ a stál uprostřed kuchyně a tvářil se nešťastně. Když jsme pak vešli do pokoje, viděli jsme bedýnku, která ještě před naším odchodem do města bývala televizí. Chyběla jí celá obrazovka. Z té zbyly jen střepy.
„Já jsem chtěl tu televizi jen opravit.“, omlouval se smutně dědeček a v ruce pořád držel šroubovák. Tak tato „oprava“ se dědovi poněkud nepovedla.
„Tak to už do té opravny nemusíme.“, řekla babička, když se uklidnila. Ale děda trval na tom, že televizor do opravny zanese. „A co by tam opravovali, vždyť chybí celá obrazovka?“, lamentovala babička.

Když děda do opravny přece jen šel, byl tak rozrušený, že do provozovny, která měla „dvoudveře“, jednou půlkou se vcházelo do opravny a druhou k fotografovi, vešel tou druhou stranou dveří. Pan fotograf právě fotil rodinku pro svatební foto. Děda vešel a jak přes televizi pořádně neviděl, kam vchází, halasně pozdravil: „Dobrý den, tak jsem tu s tou televizí.“ Divil se pan fotograf i seřazená rodinka. Děda fakt vypadal, jako by se šel fotit s rozbitým přístrojem. Snad, aby zvěčnil to, jak televizi dobře opravil. Ale divil se i děda, když konečně televizor postavil na stůl před sebou a spatřil vyjukané svatebčany...

No a v opravně, do které se pak dostal, mu řekli, co už předtím říkala babička: Oprava by vyšla dráž, než nový televizor. „Jó, pane, obrazovka je drahá. Kdopak se v tom vrtal?“, byl zvědavý pan opravář. A děda s vážnou tváří: „Ale, kamarád si myslel, že to praví.“ Dědeček se ke své šikovnosti nepřiznal a chtěl rychle vycouvat z provozovny. „Tu bedýnku si vemte. Co my tady s ní?“, zeptal se ještě opravář. A tak děda s bedýnkou, co byla televizí, zase odpochodoval na ulici a vyhodil ji do nejbližšího kontejneru.

S pozdravem

pegonela

To je moc pěkná příhoda. Chudák děda, za dobrotu na žebrotu

Máte také nějakou příhodu, která se týká fotografie a fotografování? Napište nám.

Fotíte se ráda, nebo ne? Jste fotogenická? Díváte se ráda na své fotky? Umíte se zasmát fotce, na které se šklebíte? Pošlete nám ji? Pak máte smysl pro humor a já se moc těším. Nebo nám pošlete fotku, na které vám to podle vás sluší.

Pište a posílejte na adresu: redakce@zena-in.cz

Reklama