Můj taťka je policajt a nosí pistoli,“ vykládá pětiletý Kuba kamarádům ve školce. Někteří poslouchají s očima navrch hlavy: „Fakt, jó!? A to ji nosí normálně třeba i doma u večeře?“ Jiní projevují jistou skepsi, diktovanou především závistí: „Hele, a jak to, že nenosí uniformu? Tuhle jsem ho viděl a žádnou neměl.“ Ti nejradikálnější pak tnou do živého: „Kluci, nevěřte mu, von kecá!“

Rvačka propukne dřív, než by se upekla bábovička. Proč si vlastně Kuba vymýšlí? Jeho tatínek – poctivý a slušně placený zaměstnanec pojišťovny – by byl nejspíš otrávený a zmatený. Copak se kluk stydí za to, co dělám? Možná by ho udivila i zjevná krátkozrakost synova výmyslu. Jak dlouho se dá na malém sídlišti něco takového předstírat?

Dětská lež se ale řídí docela jinými zákonitostmi, než „opravdová“ lež dospělá. Děti mezi třetím a pátým rokem života mají takzvané magické myšlení – to znamená, že nekladou přesnou hranici mezi realitu a své představy. Dívají-li se na pohádku, to, co vidí, je pro ně v tu chvíli skutečnost – a nemá smysl jim říkat, že je to „jen jako“. Dítě, které nám vypráví o tajném kamarádovi, bydlícím pod postelí a nadaném nejrůznějšími nadpřirozenými schopnostmi, v pravém slova smyslu nelže – pouze silou své fantazie stvořilo „jinou realitu“.

Období nevinnosti ale netrvá dlouho. Většina předškolních dětí už umí nepravdu od pravdy rozlišit a vědomě zalhat. To je důležité období sociálního vývoje: zkoušejí, co všechno jim projde a co si vůči vševědoucím dospělákům můžou dovolit. „Dneska nemůžu do školky, bolí mě bříško!“ hlásí Anička a zkroušeně se za ně drží. Jen očička jí hrají šibalstvím. Za pár let se nejspíš naučí simulovat lépe, zatím ale jde o výkon amatérský, takže stačí malá maminkovská lest, aby se bříško uzdravilo „Co se dá dělat, když tě bolí bříško, do školky nepůjdeme. Budeš muset ležet v postýlce. A na pouť půjdeme jindy, točit se na kolotoči ani jíst zmrzlinu se s bolavým bříškem nesmí.“

Psychologové doporučují: jednoznačně dítěti vymezte hranice, za které se nesmí, pokud možno se ale obejděte bez výčitek i trestů. Dejte malému provinilci najevo, že jste ho prokoukli, současně mu ale nechte zadní vrátka, jimiž může z ošemetné situace vycouvat. Když tedy Anička najednou zjistí, že se bříšku zázračně ulevilo, jde se normálně do školky a celá záležitost se dál neřeší.

Děti školního věku lžou v drtivé většině z jediného důvodu: v zoufalé snaze vyhnout se nepříjemnostem. Lež je prostě lepší než malér. Tím malérem přitom nemusí vždycky být výprask nebo kravál; stejně nesnesitelné může být i to, když je máma smutná. Lhaní sice taky není nic moc, pořád je to ale lepší než přiznat se, že mě chytili při kouření na záchodě, že jsem ztratil pětistovku na zaplacení Sokola nebo že jsem v lesoparku zničil nové tepláky.

Takže budeme zatloukat. Maminka vzkazuje, že do školy nepřijde, že má moc práce. Do Sokola chodím, proč by ne? Fakt nemám tušení, kam se ty tepláky poděly. Nejsou v prádle??
Typické je, že většina dětí zarputile trvá na svém, i když už je všechno jasné. Přiznat se je totiž strašně těžké, tím těžší, čím déle a věrohodněji předtím vydržely lhát. Přiznání je absolutní pokoření a dvojnásobná prohra – kromě původního prohřešku praskla i lež! Mnozí z nás, rodičů, navíc přikládají drobným dětským podvodům větší význam, než si zaslouží a berou je osobně, jako vlastní výchovné selhání. Tváří v tvář přiznání se pak neudrží a spustí právě ten bengál, kterého se naše dítě tolik bálo a kvůli kterému zatloukalo.

A je tedy vůbec nutné vymáhat přiznání za každou cenu? Jak kdy. Pokud je z vážných důvodů nutné zjistit pravdu (je-li například ohroženo zdraví dítěte nebo jde o trestnou činnost), bude nutné jít tvrdě přímo k cíli. Pokud jde ale o běžné klukoviny (a holkoviny), měli bychom na průšvih reagovat tak, aby důvěra v rodině zůstala zachována. V ideálním případě by měl náš potomek zjistit, že lhát vážně nebylo nutné a že to vlastně nemá cenu.

A pokud jste světice, milé ženy-in, jistě to dokážete pokaždé, s pochopením a s milým úsměvem :-))) A pokud světice nejste, tak asi občas přiletí nějaký ten pohlavek. Takže jak to chodí u vás?

Lžou vám vaše děti? A jak to snášíte?

Vymýšlejí si nápadité výmluvy? A která byla nejoriginálnější?

Vymýšlí si vaše dítě účelově, nebo spíš z přebytku fantazie?

Která lež vašeho dítěte vás nejvíc pobavila, naštvala nebo způsobila nějaký průšvih?

Myslíte si, že je přiznání polehčující okolnost?

Lhala jste vy jako dítě? Proč? A jak to dopadlo, prasklo to?

Napište nám o tom na redakce@žena-in.cz a získejte od nás dárek!

Reklama