Bulvár

Můj táta byl prima člověk

Hezký den všem,

můj taťka byl prima člověk a velký srandista. Tuhle vlastnost jsem po něm podědila. Byl i dost upovídaný, a i to mám po něm. Mamka vždycky říkala, že když my dva spustíme, tak ona už si ani neškrtne.

Vždycky jsem si s tátou báječně rozuměla, až na pubertální období, kdy jsem si myslela (ostatně jako asi většina náctiletých), že mi vůbec nikdo z dospělých nerozumí a táta s mámou nebyli výjimkou.
Učil mě od dětství hrát na kytaru a pak jsme společně muzicírovali a zpívali u táboráku. Byly to báječné časy. Hraju dodnes a u táboráku si zpíváme s dcerami.

Když jsem ve dvaadvaceti poznala svého budoucího muže, chtěli jsme spolu žít tzv. "na psí knížku" a s tím táta tehdy rozhodně nesouhlasil. Trval na tom, abychom se vzali. Je to už dvacet let a táta byl ze "staré" školy, a proto nechtěl, abych s někým žila jen tak. Tak jsme chystali svatbu. Nebylo to z donucení, stejně jsme měli v úmyslu se časem vzít, a tak jsme do toho praštili hned. Vysloveně donutit bych se asi nedala.

Táta se těšil na vnoučátka a moc ho i mamku trápilo, stejně jako nás, že to pořád nejde. Měl mě až po čtyřicítce, a tak měl možná obavy, aby se jich vůbec dožil. Nakonec se skoro po osmi letech zadařilo (to už tátovi bylo přes 70) a po dalších třech a půl ještě jednou.

Bohužel si děda vnuček a vnučky dědy opravdu moc neužili. Je to už šest let, co tátu zradilo srdíčko a opustil nás. Dcerkám bylo pět a necelé dva roky. Pořád mě to bolí a i teď, když o tom píšu, mám v očích slzy. A tak zbyly holkám jen dvě babičky, protože před pěti lety odešel i manželův tatínek, mimochodem taky úžasný člověk. Upnula jsem se k němu po tátově smrti jako v vlastnímu, ale bohužel toho mého přežil jen o třičtvrtě roku, kdy ho udolala rakovina.

Tak a teď jsem se dostala tam, kam jsem se neměla v úmyslu dostat. Nechtěla jsem, aby můj příspěvek vyzněl tak smutně. Na oba tatínky mám moc krásné vzpomínky, hlavně veselé, a ty mi nikdo nikdy nevezme. A moc mě těší, že jsem s nimi mohla být a hlavně nemám pocit, že jsem jim něco nestačila říct. Oba věděli, jak jsem ráda, že je mám. Škoda jen, že si je naše dcery nepamatují a znají je jen z obrázků. Ty však mají u nás své čestné místo.
 
Peguša


Děkujeme za nádherný příspěvek...

Vzpomínat na ty, kteří s námi už nejsou, je vždycky trochu smutné, ale může to být takový ten pěkný smutek, prodchnutý radostí z toho všeho krásného, co jsme spolu zažili... Kéž bychom vždycky mohli na naše blízké, kteří odešli, vzpomínat takhle...

Jaké jsou Vaše vzpomínky na tátu, milé ženy-in? Setkáváte se pravidelně? Nebo už nežije? Nebo se spíše jeden druhému vyhýbáte? Jaký byl Váš táta, když jste byla malá? Chtěla byste stejného muže? Nebo ho dokonce máte? Napište nám na redakce@zena-in.cz!

   
19.10.2006 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] átéčko [*]

    Ema K.:

    superkarma: 0 19.10.2006, 12:10:40
  2. avatar
    [1] arjev [*]

    I já mám slzy v očích.Můj tatínek zemřel,když jsem byla těhotná v 6měsíci.Všichni okolo říkali,že budu mít kluka,jen tatínek věděl,že to bude děvčátko.Moc a moc na něho vzpomínám.Byl to dokonalý chlap,se vším si věděl rady.Chodili jsme na výšlapy do Jeseníků a Hostýnských vrchů,to byly časy.A dovolené

    superkarma: 0 19.10.2006, 09:58:30

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme