Hned na úvod chci napsat, že se svojí snachou, ač to zní neuvěřitelně, vycházíme naprosto perfektně. Mám Aničku moc ráda a jsem ještě raději, že si syn vybral právě ji za ženu.

 

Je to velice milé, hodné a pracovité děvče.

A právě proto mě tolik trápí, co se stalo, co vím, že syn udělal.

 

Našel si totiž jinou ženu. Zjistila jsem to úplně náhodou, když jsem je potkala v městě. Neviděli mě, ale já i na tu dálku viděla, jak se líbají, jak se objímají jako zamilovaní puberťáci.

Na ten den nikdy nezapomenu. Stála jsem jak opařená a nemohla jsem z nich spustit oči. Ani si neumíte představit, jak hrozně mi bylo! Všechno se ve mně sevřelo a já myslela, že snad omdlím.

 

Hned druhý den jsem synovi volala a řekla mu, co jsem viděla. Chtěla jsem, aby mi to vysvětlil, aby mi řekl, co ho vede k takové ohavnosti. Jen se však smál a řekl, že bůh ví, co jsem viděla!

 

Znám však svého syna jako svoje boty a vím, že mi lhal, že tají přede mnou to, že někoho má. Ví totiž moc dobře, jak mám Aničku ráda.

 

Jsem bezradná, co s tím. Nosit v sobě to hrozné tajemství mě ubíjí a ničí. Když ke mně Anička přijde, mám co dělat, abych se před ní nerozplakala. A hrát divadýlko, jakože je vše v pořádku, mi nejde!

 

Vůbec nevím, co mám dělat....
Mám to Aničce říct?

Se synem jsem opakovaně o tom chtěla mluvit, reagoval však pokaždé stejně... Zatloukal, zatloukal a zatloukal. Ale já vím, co jsem viděla, a nenechám se od něj obalamutit.

 

Mám na něj takový vztek, že bych ho snad přetrhla vejpůl!

Příčí se mi dál mlčet a vlastně tak i tím Aničce lhát.... Jen se obávám, že pro svoji sobeckost ublížím Aničce... Dost na tom, jak hrozně se k ní zachoval můj vlastní syn!

 

Ráda bych proto znala váš názor. Myslíte, že bych to snaše měla říci? Nebo mám raději zavřít pusu na zámek a snažit se dál hrát divadlo?

Já totiž opravdu nevím, co je správné......

 

 

Reklama