Šikana na školách je poměrně rozšířený jev. Že je vaše dítě obětí šikany, poznáte poměrně snadno, ale co když vaše dítě šikanuje druhé? Dá se to vůbec poznat a co s tím dělat? Na to jsme se zeptali dětské psycholožky

„Můj desetiletý syn Jakub přinesl ze školy už druhou poznámku, že šikanuje spolužáky,“ stěžuje si Tereza. „Měla  jsem pohovor i s třídní učitelkou, která si stěžovala, že bije slabší spolužáky, bere jim věci a zesměšňuje je před střídou. Nemůžu tomu věřit a zdá se mi, že učitelka přehání.

Vzala jsem si syna na kobereček, a on to pochopitelně popřel. Řekl mi, že to jsou jenom takové neškodné „fórky“ pro pobavení třídy, ale slabší povahy nesnesou humor na vlastní účet, a hned běží žalovat učitelce.

No a ta to hned nafoukne, že se jedná o šikanu.

Mám věřit učitelce, nebo svému synovi?

Jako každá matka svého syna hájím, to je jasné, ale na druhou stranu mě to dost znepokojuje. Kde je ta hranice nevinného fórku, a kdy už se opravdu jedná o šikanu? Každé dítě to bude vnímat jinak. A tak by mě zajímalo, jestli se dá poznat, že mám dítě, které šikanuje ostatní.

Doma se samozřejmě projevuje jinak než mezi svými vrstevníky. Je vcelku tiché povahy, učí se dobře a žádné projevy agrese jsme u něj nepostřehli.“

Co by Tereze poradila dětská psycholožka Mgr. Irena Beranová

bCelkové chování i projevy dětí, které šikanují, a jsou tedy agresory, mohou být zcela rozdílné a někdy velmi obtížně postřehnutelné. Ano, jsou děti, které byly osobnostně vždy výrazné, velmi hrubé, agresivní, s minimálním respektem k autoritám, s velkou potřebou velet a řídit, vždy rády ubližovaly, bez projevů lítosti. U těch lze očekávat problematické chování a šikanování druhých. Často i ve spojitosti s rodinnými problémy i násilím.

Avšak jsou i děti, které mohou být navenek velmi neproblematické, dokonce sebejisté, úspěšné, oblíbené. I takové mohou být agresory a těmi, co šikanují. Mají potřebu pobavit sebe i okolí, rovněž však upoutat pozornost, s velkou mírou sebeprosazení, s postupnými obtížemi v kontaktu s autoritami, bez pocitu viny a lítosti. Nevidí příliš svoje chyby či nesprávnost ve svém jednání a chování. Často se i rozčilují, když jsou potrestány. Lze i vysledovat rysy zvýšené sebestřednosti, menší zohledňování okolí a pocitů a přání druhých apod.

Neexistují tedy jasné a přímé ukazatele, které by nás jako rodiče upozornily na to, že naše dítě by mohlo být tím, kdo šikanuje. Ale je důležité být jako rodiče vnímaví i na drobné signály v chování a reakcích svého dítěte, připustit si, že určité osobnostní rysy či způsoby řešení konfliktů, reakce na kritiku apod. jsou nápadné, neadekvátní. Zvážit případné připomínky a informace od pedagogů, promluvit si s lidmi ve svém okolí, jak vše vnímají, zajímat se i o jejich názor. Je fakt, že jako rodiče nemůžeme být nikdy zcela nezávislí v pohledu na své dítě. A nebát se tedy vyhledat pomoc nejen u blízkých a přátel, ale i pomoc odborníka a vše prokonzultovat, poradit se.

Čtěte další příběhy s radou psychologa:

Reklama