Milý Petře!

Když ses narodil, byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Vždyť nám to taky s tátou trvalo deset let, než ses nám „povedl“. A teď jsi byl tady. Chlapeček, kluk, dítě, naše všechno. Petr, Péťa, Petříček. Tím spíš, že jsme ti už bohužel nemohli pořídit brášku nebo sestřičku...

Byl jsi vždycky zlaté dítě. Kam jsi přišel, všude tě milovali. Paní učitelky ve školce a později ve škole, vedoucí na táborech, sousedky z domu, babičky, tetičky, maminky tvých kamarádů. Petr - miláček žen všech věkových kategorií. Prostě jsi to odmalička se ženskýma uměl. Ale nebyl jsi na druhou stranu žádný svatoušek. Úplně normální kluk. Sladký rošťák. Byla i rozbitá okna, poznámky a na gymplu dvojka z chování (za co vlastně už ani nevím)

Odmaturoval jsi, vzali tě na vysokou, pak přišla promoce a nabídka zůstat na fakultě jako asistent. Byla jsem šťastná žena. Šťastná máma skvělého syna.

Když se dnes dívám zpátky, divím se, že jsem na TO nepřišla dřív a sama. Tvoji kamarádi chodili na rande, postávali před domem s děvčaty, a když rodiče odjeli na víkend, pořádali bujaré mejdany se vším, co k tomu patří. Seznamovali se a rozcházeli a znovu seznamovali. A ty NIC.

Bylo ti sedmnáct, dvacet,  pětadvacet, sedmadvacet. A NIC. Žádná dívka na obzoru, žádné natřásání se před zrcadlem, prostě NIC, ani zmínka, náznak.

Náš Petr má dost času, říkala jsem. Někomu to prostě dýl trvá. Ještě zkrátka nepotkal tu pravou. Jen počkejte, jednou to přijde.

A pak jsi začal říkat, jdu k Markovi. Byli jsme s Markem v kině. V létě pojedu s Markem na kole do Norska. Jak to, že mi to nebylo divné? Jak to, že mi nepřišlo, že dospělý mužský pořád chodí jenom s kamarádem?

A potom jsi konečně našel odvahu mi TO říct. Že Marek není jen kamarád. Že máš Marka rád a on tebe. Že spolu budete žít. Že jsi GAY. Zatmělo se mi před očima. Petr – miláček žen! Můj Péťa! NE!!!

Ani dnes úplně přesně nevím, co jsem dělala. Křičela jsem? Řvala? Brečela? Přesvědčovala tě, že si jen něco namlouváš, že tohle přece nemůže být pravda? Že TY jsi přece normální kluk? A jestli ne, že tě už nechci ani vidět, pokud si to s tím Markem nerozmyslíš? A co tomu řeknou lidi? Dovedeš si představit, co to udělá s babičkou? A co sousedi? A VŮBEC!

Vyhodila jsem tě, nebo jsi odešel sám? Petře, byla jsem úplně mimo, dokážeš to pochopit? Moc jsem o tom přemýšlela. Mluvila jsem i s tetou Hankou, vždyť víš, že to  je jediný člověk, kterému jsem vždycky mohla říct úplně všechno. Noci, kdy jsem o tom všem přemýšlela, už ani nespočítám.

A teď ti říkám, vrať se. Mám tě ráda, protože jsi můj syn. A je mi jedno, jestli se tvůj partner bude jmenovat Katka nebo Marek. Jsem tvoje máma a mám tě ráda takového, jaký jsi. Vrať se.

Jen ještě pořád nevím, jak to řekneme tátovi…

Ale vrať se. Máma

MUDr. Ivo Procházka na www.kluci.cz:

Homosexualitu nepovažujeme za nemoc ani poruchu, je jedním z možných projevů lidské sexuality. Homosexuál si většinou svou odlišnost uvědomí až na prahu dospělosti či později a musí se s ní začít vyrovnávat sám, navíc v nejednoduchém období dospívání.

Má dvě možnosti. Buď si své zaměření uvědomí, připustí a bude se s ním učit žít, dříve či později třeba najde svého partnera nebo partnerku, ale především životní klid a spokojenost. Tento proces se nazývá coming out.

Nebo se s ním nikdy nesmíří. Někteří lidé jsou schopni své sexuální touhy potlačit, ale pro většinu je to nesmírně obtížné, zpravidla neúspěšné, a je to spojeno s pocity viny, popíráním sama sebe, odříkáním, úzkostmi a někdy i chorobami. 

volně podle vyprávění své kamarádky zapsala

                     
Reklama