Svůj život jsem chtěla mít vždycky jako jedno velké dobrodružství. A taky že ano. Když jsem se seznámila s Tomášem a zjistila jsem, že jsme úplně stejná krevní skupina a našla jsem tím pádem parťáka pro tento životní styl. Myslela jsem si, že máme oba vyhráno,“ vzpomíná Lucie na svůj bývalý vztah a představy. „Celkem bez přemýšlení jsme se ve dvaceti letech sebrali, sbalili si krosny a každý v kapse asi s deseti tisíci korunami z brigády, jsme odletěli žít do Indonésie. A bylo to přesně to dobrodružství, které jsem si představovala.“
Jak sama Lucka přiznává, vždy toužila žít trochu volnomyšlenkářský a nespoutaný život. Což se jí konkrétně na Bali poštěstilo a prožila tam několik spokojených let. „Naučila jsem se surfovat, jezdit na motorce i cvičit jógu. S Tomášem jsme se starali o dům pro turisty, což nás zaměstnávalo na plný úvazek. Veškerý volný čas jsme pak trávili u vody nebo prozkoumávali okolí. Byl to dokonalý a opravdu šťastný čas, než se to celé pokazilo...“

„Do Čech jsme s Tomem létali maximálně jednou za rok, a to na Vánoce za rodiči. To nám bohatě stačilo. Mysleli jsme si, že na náš plážový život nic nemá. Ale tehdy už jsme byli na Bali osm let, stále ve stejné práci a ve stejném kolotoči. Čas neutíkal a my si ho užívali plnými doušky. Tak moc, až jsem svého milého nachytala v posteli s jednou z ubytovaných turistek. Tehdy jsem naprosto šokovaně a otřeseně vyběhla ven, nasedla na motorku a s brekem odjela. Pak už jsem se probudila v nemocnici,“ vzpomíná Lucie.

Lucka měla štěstí a z nehody vyvázla jen se zlomenou nohou, velkými odřeninami a silným otřesem mozku. A během svého zotavování si promítla svůj dosavadní život. „Ležela jsem připoutaná na lůžku a bylo mi mizerně. Můj partner mi zahýbal a já byla v nemocnici, připomínala škvarek a děkovala Bohu, že jsem relativně celá. A tehdy mi to došlo – co je to za život? Chci se do konce života flákat na Bali a nedělat nic pořádného? Chci žít s Tomášem, který mě prosil o odpuštění a návrat?“

„Hned, jak jsem mohla opustit nemocnici, jsem si sbalila svých pár švestek, koupila si letenku, dala sbohem přátelům i Tomášovi a vrátila se zpět do Prahy,“ vypráví Lucka a dodává: „Vrátit se v necelých 29 letech k rodičům, to nebylo nic, čím bych se chtěla chlubit, ale tehdy mi neskutečně pomohli dostat se zpět na vlastní nohy. Nastoupila jsem do práce na administrativní pozici, do firmy vyžadující dress-code, s fixní pracovní dobou a hromadou povinností. Trápila jsem se celé dva roky, než jsem vydělala dostatek peněz a byla schopná začít podnikat.“

„Teď vím, že život máme přesně tak dobrodružný, jak si ho jen nalinkujeme. A není třeba ho hledat na druhém konci světa. Já ten svůj musela několikrát převrátit, dospět a najít samu sebe. Začala jsem znovu a jsem přesně ta osoba, na níž jsem chtěla být pyšná.“

Také si přečtěte:

Uložit

Reklama