Od 15ti let jsem bydlela na internátech a potom na kolejích. Domů jsem jezdila nejdříve 2x za měsíc a potom 1x za měsíc. Když píši domů, myslím tím samozřejmě k rodičům. Po ukončení vysoké školy jsem se zase vrátila domů, potom jsem si našla přítele, a když se nám narodilo dítě, přestěhovala jsem se k jeho rodičům. Tam jsme spolu bydleli asi rok, nejvíc mně asi vadilo, že jsem neměla samostatnou kuchyni a vedle tchýně, dokonalé kuchařky, jsem se necítila dobře, přestože si nemyslím, že bych vařila až tak špatně. Ale stačila občasná poznámka mého přítele, "že to není jako od maminky", a mé sebevědomí klesalo k nule.
Náš vztah dlouho nevydržel a já jsem si našla bydlení (sama s dcerou) na ubytovně. To bylo mé první samostatné bydlení. Bylo to sice dost drahé, ale zvládla jsem to, upravila si v rámci možností všechno podle vlastních představ a byla bych spokojená,  i když to bylo jen něco jako garsonka - jedna místnost s kuchyňským koutem... Ale vyskytlo se jedno velké ALE. Možná právě proto, že to byla ubytovna, bydleli tam různí lidé a já jsem měla smůlu, že hned vedle mě bydlel starší alkoholik. Byl dost nepříjemný, takže jsem měla strach pustit svou dceru samotnou na chodbu a nakonec se to vyhrotilo tak, že jsem se raději vrátila zpět ke svým rodičům. Bydlí v rodinném domku, mám tam i vlastní kuchyni a koupelnu a jsem ráda, že takové bydlení mám (i když se samozřejmě vyskytnou problémy), zvlášť v dnešní době, kdy je pro mnohé pořízení vůbec nějakého bydlení problém.
monca13


Milá monco13,
člověk se asi v domě rodičů necítí tak volný a nezávislý jako ve vlastním bytě, ale jste přece jenom mezi svými. Rozhodně lepší varianta než soused kořala.
Reklama