Bulvár

Můj první a poslední tábor

Na svůj první a také poslední pionýrský tábor nikdy nezapomenu. Vychovávala mě babička s dědou, a i když mi připravili moc hezké dětství, na tábor mě nikdy nechtěli pustit. Záviděla jsem kamarádkám, když vždycky po prázdninách vyprávěly, jak to bylo na táboře fajn, co všechno tam dělaly a co všechno zažily. Tak jsem žadonila tak dlouho, až mi tábor také zařídili. Jela jsem do Vidnavy, což je městečko, ležící v severní části jesenického okresu. Bylo to v srpnu 1968 a bylo mi 11. Na táboře se mi líbilo, hned jsem si tam našla plno kamarádek a kamarádů a hlavně jsem byla šťastná, že prožívám prázdniny tak jako většina mých vrstevníků. Vedoucí byli taky v pohodě, vymýšleli pro nás spoustu her a zábav. (soutěž - 4. tak pod)

Až jedno ráno se lišilo od ostatních. Bylo to 21. srpna.  Po raním budíčku, který byl trochu dřív než obvykle nastalo zvláštní  ticho, vedoucí moc nemluvili a naše vedoucí byla uplakaná. Nastala taková podivná atmosféra, které jsme nerozuměli. Nad táborem kroužily vrtulníky, dělaly obrovský rámus. Starší děti zmateně pobíhaly a křičely: „Rusové nás napadli“. 

Tak tomu jsme my mladší nerozuměli už vůbec a vyděšeni jsme čekali, co se bude dít.  Pak postupně nastával čím dál tím větší chaos a  zmatek, až nám vedoucí řekla, že náš stát skutečně napadla ruská vojska a že tábor se ruší a všichni pojedeme domů, někdo pojede autobusem, pro někoho si přijedou rodiče, kteří se už také ozývali, protože měli o své děti strach. Měli jsme plno otázek, na které ale nikdo dospělý neodpovídal, protože sám odpověď neznal. V té době nebyly žádné mobily, tok informací byl pomalý a vysílání v rádiu jsme v té době také nedovedli moc pochopit, jen jsme tušili, že se děje něco moc zlého...

Nikdy nezapomenu na cestu domů. Pro mě a pro moji kamarádku přijel děda, v té době sloužil v naší armádě jako zdravotník. Přijel osobním autem, a protože nás chtěl ochránit a eventuelně pomoci, kdyby někde bylo potřeba, připevnil na kapotu bílý šátek s červeným křížem. Tím také chtěl zajistit naši bezpečnost. Vyjeli jsme z tábora. Cesta se ubírala nejprve lesy, ukazatele byly zamalované, všude byla samá vojenská auta a vojenská technika.  S kamarádkou jsme seděly vmáčknuté do sedadel a ani jsme nedutaly. Způsobil to jediný pohled ven z okýnka. Kolony aut a tanků se pomalu pohybovaly kupředu, vedle nich postávali vojáci, v ruce drželi samopaly a dodnes mi v paměti utkvěl obrázek, že všichni vojáci měli naražené přilby hluboko do čela a bradu zavěšenou do řemínku přílby, šel z nich strach... Nejhorší bylo, když nás takto vyzbrojení vojáci na každém kroku zastavovali a nahlíželi do auta. Nic jsme nechápaly, nerozuměly jsme tomu a měly jsme strach. Cesta domů byla nekonečná. Děda nám řekl, že nám pak vše vysvětlí. Vysvětlil a my jsme dalších 20 let nechápaly, ale to by už byla další kapitola.

Pak už jsem nikdy na žádný tábor nejela a po pravdě řečeno, už jsem po tom ani netoužila.

EvaH


Děkujeme za příspěvek, který posunul naše letní a spíše zábavné téma do vážnější roviny.

Na letním táboře je snadné zapomenout, že svět kolem jde dál, ale dějinné události se nevyhýbají ani létu, ani dětem. A možná i proto bychom se měly postarat o to, aby naše děti nezapoměly na minulost - aby se pak jejich děti nemusely ptát, co znamenají ti vojáci a tanky...

Zažily jste nějaký tábor, spojený s významnými událostmi? Byly Vaše děti na táboře v době povodní? Bály jste se o ně? Podělte se s námi...

redakce@zena-in.cz

   
28.06.2006 - Společnost - autor: Markéta Breníková

Komentáře:

  1. avatar
    [10] femme [*]

    brrrr, při čtení se mi vybavily podobné vzpomínky, jen s tím rozdílem, že mně tenkrát bylo 13 let a na táboře jsem byla na severu Čech brečím, když si vybavuju tu bezmocnost a strach, náš tábor byl obklíčen vojáky, dokonce před hlavní bránou stál obrněnec a z něj na nás mířily zbraně, mohli jsme se pohybovat jen po táboře dodatečně obdivuju naše vedoucí, kteří nám byli velkou oporou, nikdy nezapomenu na děsivou scénu, když našemu "hlavasovi" přiložil jeden ze "spřátelených" ruských vojáků pistoli k hlavě, bylo to prostě pár nocí a dní, kdy nikdo z nás nevěděl, kdy a jestli ještě vůbec někdy uvidí svou rodinu, takhle nás tam drželi víc jak týden ještě se mi vybavuje, jak jsme my, větší děti, vzaly k sobě do stanů ty nejmenší děti, které proplakaly celé noce je hrůza, jak se mi to všechno teď vybavilo, jako by to bylo včera, brečím a brečím

    superkarma: 0 28.06.2006, 20:55:31
  2. avatar
    [9] narciska [*]

    Moc a krásně napsané...

    superkarma: 0 28.06.2006, 18:29:02
  3. avatar
    [7] kačinka [*]

    Taky tu dobu pamatuju, byla jsem tehdy s rodiči v Jugoslávii a naši řešili, zda se vrátit. Ale tenhle článek mě dostal víc než včerejší porody

    superkarma: 0 28.06.2006, 14:03:11
  4. avatar
    [5] arjev [*]

    Odbočím od tématu tábory.V 68roce jsem měla 13,5 a maminka mi volala,co všechno mám nakoupit.Měla stejný strach jako v březnu roku 1939.Je to smutná událost.

    superkarma: 0 28.06.2006, 13:07:42
  5. avatar
    [4] Kytka [*]

    Tak tahle vzpomínka mi vehnala slzy do očí. A připomněla, jak jsem den těsně po okupaci r.68 vnímala já, tehdy 5ti letá holčička. Byli jsme tehdy jen s taťkou a bráškou na dovolené na Šumavě. Pamatuji si televizi vystrčenou venku na stole a postavenou ještě na židli, aby na ni všichni viděli, rádio strašně nahlas puštěné. Kolem plačící, šokovaní lidé. A pak dlouhá cesta vlakem domů do Prahy za mamkou, vlak narvaný vyděšenými lidmi narychlo se vracejícími z prázdnin. Kolem ubíhala pole, po kterých se valily tanky a vojenská auta. Nikdy na ten den nezapomenu.

    superkarma: 0 28.06.2006, 12:58:25
  6. avatar
    [3] Asdareel [*]

    Danulinka: Tak to taky bude hodně záležet na tom, koho budeme my dospělí volit...

    superkarma: 0 28.06.2006, 12:34:26
  7. avatar
    [1] Bella [*]

    superkarma: 0 28.06.2006, 12:16:36

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme