Na svůj první a také poslední pionýrský tábor nikdy nezapomenu. Vychovávala mě babička s dědou, a i když mi připravili moc hezké dětství, na tábor mě nikdy nechtěli pustit. Záviděla jsem kamarádkám, když vždycky po prázdninách vyprávěly, jak to bylo na táboře fajn, co všechno tam dělaly a co všechno zažily. Tak jsem žadonila tak dlouho, až mi tábor také zařídili. Jela jsem do Vidnavy, což je městečko, ležící v severní části jesenického okresu. Bylo to v srpnu 1968 a bylo mi 11. Na táboře se mi líbilo, hned jsem si tam našla plno kamarádek a kamarádů a hlavně jsem byla šťastná, že prožívám prázdniny tak jako většina mých vrstevníků. Vedoucí byli taky v pohodě, vymýšleli pro nás spoustu her a zábav. (soutěž - 4. tak pod)

Až jedno ráno se lišilo od ostatních. Bylo to 21. srpna.  Po raním budíčku, který byl trochu dřív než obvykle nastalo zvláštní  ticho, vedoucí moc nemluvili a naše vedoucí byla uplakaná. Nastala taková podivná atmosféra, které jsme nerozuměli. Nad táborem kroužily vrtulníky, dělaly obrovský rámus. Starší děti zmateně pobíhaly a křičely: „Rusové nás napadli“. 

Tak tomu jsme my mladší nerozuměli už vůbec a vyděšeni jsme čekali, co se bude dít.  Pak postupně nastával čím dál tím větší chaos a  zmatek, až nám vedoucí řekla, že náš stát skutečně napadla ruská vojska a že tábor se ruší a všichni pojedeme domů, někdo pojede autobusem, pro někoho si přijedou rodiče, kteří se už také ozývali, protože měli o své děti strach. Měli jsme plno otázek, na které ale nikdo dospělý neodpovídal, protože sám odpověď neznal. V té době nebyly žádné mobily, tok informací byl pomalý a vysílání v rádiu jsme v té době také nedovedli moc pochopit, jen jsme tušili, že se děje něco moc zlého...

Nikdy nezapomenu na cestu domů. Pro mě a pro moji kamarádku přijel děda, v té době sloužil v naší armádě jako zdravotník. Přijel osobním autem, a protože nás chtěl ochránit a eventuelně pomoci, kdyby někde bylo potřeba, připevnil na kapotu bílý šátek s červeným křížem. Tím také chtěl zajistit naši bezpečnost. Vyjeli jsme z tábora. Cesta se ubírala nejprve lesy, ukazatele byly zamalované, všude byla samá vojenská auta a vojenská technika.  S kamarádkou jsme seděly vmáčknuté do sedadel a ani jsme nedutaly. Způsobil to jediný pohled ven z okýnka. Kolony aut a tanků se pomalu pohybovaly kupředu, vedle nich postávali vojáci, v ruce drželi samopaly a dodnes mi v paměti utkvěl obrázek, že všichni vojáci měli naražené přilby hluboko do čela a bradu zavěšenou do řemínku přílby, šel z nich strach... Nejhorší bylo, když nás takto vyzbrojení vojáci na každém kroku zastavovali a nahlíželi do auta. Nic jsme nechápaly, nerozuměly jsme tomu a měly jsme strach. Cesta domů byla nekonečná. Děda nám řekl, že nám pak vše vysvětlí. Vysvětlil a my jsme dalších 20 let nechápaly, ale to by už byla další kapitola.

Pak už jsem nikdy na žádný tábor nejela a po pravdě řečeno, už jsem po tom ani netoužila.

EvaH


Děkujeme za příspěvek, který posunul naše letní a spíše zábavné téma do vážnější roviny.

Na letním táboře je snadné zapomenout, že svět kolem jde dál, ale dějinné události se nevyhýbají ani létu, ani dětem. A možná i proto bychom se měly postarat o to, aby naše děti nezapoměly na minulost - aby se pak jejich děti nemusely ptát, co znamenají ti vojáci a tanky...

Zažily jste nějaký tábor, spojený s významnými událostmi? Byly Vaše děti na táboře v době povodní? Bály jste se o ně? Podělte se s námi...

redakce@zena-in.cz

Reklama