Populární knížky typu Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše nám logicky vysvětlily a potvrdily historicky danou pravdu, že jsme sice všichni lidé, ale muži budou uvažovat vždy jinak než my – ženy. Ale pozorný čtenář si všimne možnosti výjimek, které potvrzují pravidlo a nadělají nám občas v těch nalajnovaných životech pěknou paseku nebo aspoň zmatek.

prita

Svůj příběh, který nás přivedl na dnešní téma, nám vyprávěla čtenářka Blanka (25 let), která u svého partnera pozoruje čím dál více ženských rysů, a když je to prý jinak úplně normální chlap, leze jí svým chováním natolik na nervy, že neví, zda tuto situaci nebude muset řešit rozchodem.

„Pocházím z takové tradiční normální rodiny, i když asi každému přijdou vztahy ve vlastní rodině jako jediné správné, začíná své vyprávění mladá žena, která se před časem seznámila s rozvedeným kolegou Milanem a začali spolu plánovat společnou budoucnost.

„Táta tvrdě pracoval a maminka se věnovala převážně nám, dětem. Do práce chodila jen na zkrácený úvazek a byla takovou tou duší rodiny, díky které to tak nějak celé drží pohromadě. Táta toho moc nenamluvil, ale když bylo potřeba cokoliv udělat, chopil se práce a konal. Občas se rozčílil, bouchnul do stolu. Jako děti jsme z něho měli přirozený respekt, občas si zalezl do své jeskyně, ale nakonec to byl on, který za mamkou přišel s kyticí růží na usmířenou, popisuje poměry ve své původní rodina Blanka, která samozřejmě očekávala, že si s podobným mužem jednou také pořídí děti.

Když nastoupila do svého druhého zaměstnání, pracovala po boku příjemného kolegy, který se zrovna rozváděl. A tak dlouho s ní sdílel své pocity, až skončili po jednom dlouhém rozhovoru u Blanky doma.

„Vlastně jsem byla ráda, že se Milan rozvádí, protože na lovestory se ženatým chlapem bych neměla,“ vysvětluje Blanka a dodává, že ji na Milanovi imponovala jeho citlivost, schopnost empatie a to, s jakou láskou mluvil o svých dětech. Jeho skoro bývalá byla naopak v jejích očích divná ženská, která s ním nechce mít další dítě a zkrátka nesplnila své poslání ženy, i když dostala téměř modré z nebe, nebo aspoň tak nějak to své ženě Milan Blance říkal.

Po rozvodu se Milan skutečně k Blance nastěhoval a nějaký čas to úžasně klapalo, protože ji zahrnul přesně tím, co neměla – mohla mu říct všechno, pečlivě naslouchal, nekritizoval, neradil zbytečně tam, kde to ani neočekávala. Povídalo se s ním lépe než s nejlepší kamarádkou a vlastně kvůli němu postupně všechny kamarádky odsunula na druhou kolej.

Ale pak přišla realita všedních dní. „A ten první náraz mě docela překvapil,“ říká Blanka, jež samozřejmě neočekávala, že vztah bude jen procházka růžovým sadem a že přijdou dny, kde to občas zabouří. „Jenže ten první blesk mě opravdu překvapil. Ne ani tak, že vznikl, to by ani nebylo normální, kdyby se člověk se svým partnerem na všem shodl, ale jeho důsledky. Milan se totiž urazil jako nějaká ženská,“ vypráví Blanka, která se prý snažila vše odlehčit, šla za Milanem a rozverně mu řekla, že se chová jako Frank Barnes z jejich oblíbeného seriálu MASH, který vždy zastrčil bradu, jak mu říkala jeho partnerka Margaret Houlihanová. A následně ho také něžně za bradu vzala. Čekala, že se tomu zasmějí a bude zase dobře.

Ale nepochodila. A ani další dny to nevypadalo, že situace směřuje k lepšímu. Dokonce jí Milan napsal dopis, jak se ho její chování dotklo a vyčetl jí v něm několik věcí, které proběhy v předešlých dnech a Blanka jim nepřikládala žádný zvláštní význam. Ne že by od Milana čekala, že za ní přijde s kytkou a omluvou (i když možná trochu ano), ale tohle bylo prý silné kafe. Ona byla v jeho očích ta špatná, ta, co udělala chybu a měla by za to být potrestána, minimálně jakousi „samotkou“ bez komunikace.

Několikrát si přečetla lítostivé řádky, který její milý sepsal, aby se cítila jako viník jejich konfliktu. Nakonec to tak nějak vyšumělo a na příhodu zapomnělo.

Ale Blanka si začala všímat i jiných věcí. „Najednou jsem postřehla, že se vždy tak nějak schumelí, že platím nákup já, že kolikrát nesu z auta do bytu i těžké tašky, zatímco můj přítel jako hledá klíče nebo tak něco, že je to on, který vybírá, co budeme dělat, a když je to náhodu jinak, tak se opět urazí,“ vyjmenovává příhody Blanka, které na první pohled nevypadají nějak závazně, ale když se je začala spojovat, už jí její vyvolený nepřipadal tak báječný, a dokonce musela připustit, že se jeho bývalé manželce nediví, že s ním nechtěla mít třetí dítě, pokud on nikdy nepřiložil ruku k dílu a byl spíš tak nějak na ozdobu a na ta slova plná citu, která jsou sice důležitá, ale složenky nezaplatí a těžkou tašku neodnesou.

„Jsou to asi maličkosti a vím, že se to možná v dnešní společnosti, kde si hrajeme na rovnocennost partnerů, nenosí,“ říká logicky Blanka, „ale prostě mi vadí, že mi neotevře a nepodrží dveře, že si vykračuje jako madam, a kdybych někde padla, tak mě snad ani nezvedne, aby se neumazal. A hlavně že se bojím cokoliv říct, že se zase urazí, zastrčí bradu a budou po dnech ticha následovat dlouhodobé výčitky.“

Když po něm Blanka nedávno chtěla, aby jí přišel naproti, protože se zdržela v práci a nechtěla jít tmavou ulicí sama, řekl, že to přece zvládne, že je velká holka a že se jí během takového kousku nemůže nic stát. A on by se musel oblékat a také mu vlastně není dvakrát příjemné chodit venku, když nemusí.

„Ukončila jsem hovor, sedla si v opuštěné kanceláři v kabátu na židli a rozbrečela se, protože jsem najednou pochopila, že nežiji chlapem, ale nějakou rozmazlenou fiflenou, s kterou se sice dobře povídá, ale to je tak asi vše. Že kdybych s ním spojila svůj život, tak se ze mne stane tak trochu chlap, a to já rozhodně nechci. A proč se s ním nerozejdu? Protože s ním čekám dítě. Vím to už pár dní, ale zvažuji, že mu to neřeknu a odejdu, protože nechci skončit jako jeho manželka, která se s ním rozvedla, aby unikla z jeho věčných výčitek a uražených postojů, kterými ji den co den častoval, jak jsem si zjistila,“ uzavírá své hamletovské Zůstat, či nezůstat Blanka.

Přečtěte si také:

Reklama