Přítel Zity přišel před rokem a půl po těžké autohavárii o nohu. Dodnes odmítá s kýmkoliv komunikovat a za svůj handicap se stydí.

Život si s námi zahrává jako s figurkami. Stačí vteřina nepozornosti a někomu se jeho dosavadní život obrátí zcela naruby.

přítel

Příběh Honzy a Zity

Honza byl kluk jako každý jiný. Vlastně ne, byl zřejmě o něco hezčí a zajímavější než ti ostatní, protože na něj vždycky letěly holky, už na základce a poté i na střední. Byl prostě neustále obklopen ženami.
Zita se s ním seznámila hned po maturitě, Honza je od ní o sedm let starší. Zatímco on už měl za sebou pár krátkých známostí, ona se dostávala teprve z jednoho rozchodu.
Brzy si padli do noty, protože měli jeden velký společný koníček, a to cestování.
Čím dále, tím lépe, a nejlépe na blind.
Honzovi se líbilo, že se Zita nebojí ani těch nejextrémnějších podmínek a jela by s ním třeba do pekla. Byla jiná než ostatní.

Po čase spolu začali žít a uvažovali, že by si místo svých dvou kol a automobilu v garáži pořídili dvě motorky, aby jejich cestování dostalo ty správné grády. K tomu už ale nedošlo, na zpáteční cestě od Zitiných rodičů, při úplně primitivní dvacetikilometrové vzdálenosti dostali v zatáčce smyk a v plné rychlosti nabourali. Střetu s kamionem nešlo zabránit. Tisíce kilometrů bez úhony a de facto za humny je čekala skoro smrt.
Honzu museli z auta vystříhávat, Zita měla poraněný hrudník.

Zita se z toho všeho dostala jako první, Honzovi museli po několikaměsíční léčbě amputovat levou končetinu a hrozilo, že přijde i o druhou nohu, tu ale naštěstí zachránili.
I tak se Honza musel přizpůsobit dané situaci, následovala zdlouhavá rehabilitace, protéza, invalidní důchod… a invalidní vozík.

I přes veškerou pomoc a snahu rodičů, kamarádů, psychologů i samotné Zity, se začal Honza uzavírat čím dál víc do sebe. Odmítá komunikovat s okolím, odmítá invalidní vozík, protézu háže do kouta, protože mu prý nesedí.
Díky dlouhému pobytu v nemocnici hodně pohubl, vlivem léků mu začaly vypadávat vlasy.
Z kdysi veselého a společenského kluka se stal uzavřený, častokrát až zlostný člověk.
Zita ho miluje a nechce ho opustit, on ale odmítá její přítomnost, je na ni hrubý, když mu navrhne, že by mohli jít alespoň na procházku, nebo se doma zblázní, spustí na ni, že nestojí o soucitné pohledy.

Jeho život se odehrává pouze mezi postelí a televizí. Odmítá i pomoc psychologů, prý co mu chtějí radit, když sami mají dvě zdravé nohy.
Čím déle je to od oné osudné bouračky, tím je Honzův stav jakoby horší. Psychika souvisí s fyzikou a i jeho tělo, jako by rezignovalo.
Honza míval kolem sebe nejen okruh žen, ale také kamarádů. Ti mu postupně odpadávají, nemají chuť poslouchat jeho zlostné řeči o tom, jak je celý život v pr…. a že už ho to tu nebaví.

Zita se bojí, aby si Honza nesáhnul na život, třeba nespolykal nějaké prášky. Neví, jak dlouho jeho výbuchy hněvu a nálad ještě strpí. Vždyť bez jedné nohy se dá normálně žít, sportovat, cestovat…, nechce o tom ani slyšet. Prý už si stejně nemůže nikdy obout tenisky a natáhnout šortky.

Možná se Honza se svým stavem vyrovnává tak těžce právě proto, že byl vždycky, zejména u žen, středem pozornosti, ale měl by si uvědomit a být rád, že je živý a že má u sebe Zitu, která se mu snaží pomoci. Ale jak dlouho ta její snaha ještě vydrží, když o ni nestojí?

O odborné vyjádření k tomuto případu jsme požádali sociální pracovnici Petru Novou, pracující s osobami po úraze.

Rok a půl od úrazu je přece už jen nějaká ta doba, ale a psychický stav Honzy, tím pádem ani fyzický, se stále nelepší. Je to normální?
Příběh Honzy ilustruje obtíže, s nimiž se osoby po úraze musejí vypořádat. Psychosociální adaptace na změnu tělesného schématu probíhá u každého člověka jinak. Samozřejmě, čím více úrazem ztrácíme, tím těžší je se s novou situací vyrovnat. Průběh adaptace závisí na osobnostních faktorech, rodině i možnosti seberealizace po úraze. Honza by potřeboval získat pocit, že jeho život neskončil. A popravdě, sice přišel o nohu, stále se ale může pohybovat, může pracovat i věnovat se dále svým koníčkům. Vhodným impulzem v jeho případě by mohla být například výuka jízdy na čtyřkolkách. I lidé na vozíku žijí šťastné a spokojené životy, stačí jen chtít. Honza nyní nechce, ale třeba jej někdo s podobným nebo závažnějším postižením inspiruje k práci na sobě.

Petra Nová, sociální pracovnice

Čtěte také:

Reklama