Andrea pochází z rodiny, kde se na dobré vychování vždycky dbalo. Když se před ní řeklo sprosté slovo, pomalu se červenala. Nedávno se seznámila s mladíkem, který se zpočátku držel, ale teď nejde pro vulgarismy daleko.

mužAndrea je jedináček a má vychování jako z penzionátu. Její rodiče ji měli v pozdním věku. Mamince bylo kolem čtyřiceti a tatínkovi padesát. Andrejka byla doslova vymodlené dítě, kterému se oba rodiče věnovali tak, jak uznali za nejlepší. Ale zároveň na ni kladli vysoké nároky. Hlavně otec. Sám velmi vzdělaný a uznávaný právník chtěl, aby se i Andrea dobře učila a „někam to dotáhla“.

Trochu starosvětská rodina, kvůli níž si ji ve škole trochu dobírali. Ale Andrea měla vždycky dostatek sebevědomí, takže posměváčky dokázala uzemnit. Nakonec jí dali pokoj a Andrea měla ve třídě přirozenou autoritu, protože jako premiantka spoustě spolužáků nezištně pomohla a vytáhla je z bryndy.

Odmaturovala s vyznamenáním, rozloučila se s rodným městem, milujícími rodiči a odjela studovat do Prahy.

Tady se jí najednou otevřel jiný svět. Připadala si svobodně, nikdo jí neviděl do talíře, nikdo ji nekontroloval. Rodičům sice musela pravidelně referovat, ale to bylo nic proti drilu, který měla doma.

 V Praze měla spoustu možností, kam zajít, a protože to byla dcera svých rodičů, věrná rodinným zásadám, byla to především kultura. Divadlo, výstavy, koncerty.

Karel je bohém...

Na jedné vernisáži ji doslova okouzlil mladý muž. Říkejme mu třeba Karel. Byl nejen pohledný, ale měl úžasný přehled o umění, sršel energií, měl nekonečnou fantazii a dokázal báječně vyprávět. Bohém, živel, umělec a úplný opak toho, jaká byla ona. Možná právě proto se Andrea zamilovala. Až po uši.

A jak to tak chodí, láska jí nasadila růžové brýle. Občas jí sice vadilo, jaké výrazivo používá, ale omlouvala ho tím, že je z jiného světa, kde se to „tak“ nebere. Strach, že se neovládne, až ho představí rodičům, zatím nechala stranou. Na to je ještě čas, napřed se musí víc poznat.

A stalo se.

Jednou spolu odjeli na víkend za Karlovými přáteli, mladými umělci někam na venkov. Jeli autem, ale Karel si nepamatoval přesně adresu, a to ho vyvádělo z míry. Zastavil auto na trávníku před upraveným domkem, aby známým zatelefonoval. Z domu vyšla žena se psem a trochu podrážděně se zeptala:

„Doufám, že tady nehodláte parkovat, jste na soukromém pozemku.“ V tom Karlovi bouchly saze a spustil, cože je bábě do toho, co tam dělají, a poslal ji několikrát kamsi. Andrea ho chtěla uklidnit a zmírnit jeho vztek, ale ošklivě se utrhl i na ni.

Když vztekle vyrazil z trávníku, ještě za ženou něco pokřikoval a gestikuloval.

Bylo jí do pláče. Měla tisíc chutí vystoupit z auta, prásknout dveřmi a odejít pryč. Ale neudělala to.

Celý víkend měla zkažený a musela myslet na ten incident. Karel se sice omluvil, ale chybu nepřiznal.

Kdo ví, jak to půjde dál. Bude se k ní jednou chovat stejně? Co když se neovládne a uhodí ji? Třeba k tomu nemá daleko, když nezvládá své emoce.

Má dát Karlovi kopačky, nebo ještě šanci?  

Čtěte také:

Reklama