Nikdy mi nevadilo být sama, bez kamarádů. Ne, že bych o ně měla jako dítě nouzi - odmalinka jsem měla věrnou kamarádku, která byla o rok starší, na základce jsem měla dvě, na které se dalo spolehnout, ale za vzor mi nesloužila ani jedna z nich.

Jako dítě jsem objevila knížku Robinson, bohužel, jen v převyprávění J. V. Plevy - kdoví, co by se se mnou stalo, mít tak originál :). Ale přesto jsem příběh ztroskotaného námořníka četla stále dokola a zvlášť mě bavily pasáže, kde popisoval, jak si vylepšoval osamělý život na ostrově. Výroba nádobí z hlíny, pěstování obilí, objevování stromů s jedlými plody, to bylo něco! To bylo to správné dobrodružství, které jsem si tolik přála zažít sama!!! Myslívala jsem na to hlavně před usnutím a těšívala se na krásné barevné sny. Moje fantazie šla tak daleko, až jsem si přála být sama v blízkém lese, tam najít jeskyni a živit se tím, co mi příroda poskytne. No, asi bych tam dlouho nevydržela, moravský les a tropický je přece jenom rozdílný, ale touha žít samostatně, bez dohledu dospělých, mít tam svá ochočená zvířata, jíst chleba z obilí, co si sama vypěstuju, vymlátím, podrtím a upeču, mě pronásledovala a nemyslela jsem na nic jiného.

Bydlela jsem v ulici na konci vesnice, tak pro mě bylo snadné vyběhnout do přírody a pozorovat ostřížím zrakem, jestli nenajdu něco, co by se mi hodilo pro robinsonádu. Vlákna jitrocele jsem si plánovala spříst na látku, kdejaký chumáč odkvetlé pampelišky mi připadal jako vhodná náplň do podušek. Z pole jsem si domů přitáhla tašku zeminy, ze které jsem si plácala nádobí - jen tu vypalovací pec jsem jako naschvál na dvorku neměla a do kuchyně jsem měla přísný zákaz cokoliv takového přinášet. S přibývajícím věkem jsem musela tyhle plány vzdát a moc mě to mrzelo. Ale i nadále jsem aspoň v duchu, s literárními anebo filmovými hrdiny, prožívala jejich nebezpečná dobrodružství. S chutí jsem si přečetla i Robinsonku - cokoliv jen trošku připomínalo situaci, do které se dostal můj idol, mě přitahovalo jako magnet.

Možná mi z té doby zůstalo něco natrvalo - mám pořád raději situace, kdy se musím sama přičinit, abych něco získala. Přijít k hotovému zadarmo mě ani netěší. Takže - Robinson - můj největší vzor a učitel!

Gerda


Děkujeme za krásný příspěvek :).

Tak to mě vždycky spíš lákal život v malém společenství - taková ta soudružná snaha vybudovat něco z ničeho - mám ráda sv. Františka z Asisi a občas, když mi svět leze krkem, si říkám, jaké by to bylo, odejít s pár nejvěrnějšíma a začít někde budovat klášter vlastníma rukama :).

Vzpomenete si, jaké jste měla vzory? A zůstalo Vám z nich něco? Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz!

Reklama