Je nám s manželem 36 let, jsme spolu 15 let a vychováváme jedno dítě.
Celé naše manželství je jako jedna velká houpačka.

Můj muž je  pozorný,  pohledný,  pracovitý, milý, výborný otec i manžel, zábavný společník, skvělý milenec - to je však jedna jeho tvář.

Ta druhá - můj muž mě dokáže uhodit, kopat do mě, když ležím na zemi (stalo se to párkrát, ale stalo se!), šílet - vygruntovaný byt ze vzteku polít kečupem a posypat moukou, vyhodit vysavač z balkonu (to vše jako reakce na hádku, nepatrnou záminku), měsíce se se mnou nemilovat, nemluvit se mnou, přehlížet mě...
Posmívat se mi, jak vypadám  (ano, mám pár kilo navíc, ale jinak si myslím, že jsem docela pohledná ženská; ve svém okolí vidím desítky hůř vypadajících a žijících tak nějak "normálně", kterých si jejich muži váží, dokáží se s nimi zasmát...).

Ano, ani já nejsem bez chyby. Jsem dost tvrdohlavá, dokážu se za svou pravdu "rvát", vyžaduji, abychom se řídili podle určitých pravidel. Jakých? Myslím, že nijak mimořádných: jen, když se někde někdo z nás zdrží, alespoň se ozvat, ať ten druhý nešílí strachy (nemluvím o pár minutách, ale o hodinách až dnech); o střídmém pití alkoholu (neřeknu - být ovíněný jednou za čas. To ale neznamená několikrát do měsíce!) atd.

Já si při zaměstnání dodělala vysokou školu, několik let zastávala významnou funkci v jednom velkém podniku. Dnes pracuji jako zaměstnanec jisté agentury.

Můj muž si při zaměstnání dodělal střední školu a pracuje jako vedoucí kolektivu šesti lidí - za podprůměrný plat. To píši jen pro dokreslení; ne proto, že toto je předmětem našich sporů.

Když nasadil tu horší, druhou tvář, myslela jsem si, že je to proto, že má jistý komplex méněcennosti...

Když nasadí tvář první, chodíme do společnosti, zajdeme si na kafe,  za známými, je u nás pohoda, dobrá rodinná atmosféra. Pak se něco stane (obvykle to bývá, když si vyhodí z kopýtka a já mu dám - slovně - najevo, že  mě naštval, protože...) A hned vyletí jak čertík z krabičky: Co že si o sobě myslím? Kdo že jsem? Ať se na sebe podívám!!!

Proč si asi vypije, proč nepřijde včas? Ať se podívám do zrcadla! Jsem hrozná, hrozná, hrozná! Jak vypadám? Kdo by mě chtěl? Kdo by se mnou někam šel, aniž by se za mě nestyděl? Jsem chuděra! A on už mě má dost!!! A že dobré časy skončily! A bude si dělat, co bude chtít, a já mu do ničeho nebudu kafrat!
...
A nastane čas mlčení. Já mlčím proto, že mě urazil, naštval, pošlapal...
On asi proto, že  pro něj nastala pohoda. Nemluvím na něj, tudíž nic nemusí dělat. Leží u TV, zajde si, kdy chce na ryby, do hospody, za kamarády. Přitom má doma dokonalý servis, postaráno o dítě. Komu by se to nelíbilo, že?

A přitom MLČÍME. Úplně. Hodiny, týdny, MĚSÍCE. A v té době se samozřejmě ani nemilujeme.

Cítím se pošlapaná, k ničemu, zbytečná, neženská. Mladá na takový život.

Je mi hrozně. Pak zpravidla nastane čas, kdy uzná, že to asi vyšumělo (ten prapůvodní, zcela nicotný důvod naší hádky);  je zameteno (POD KOBEREC), tak se pomalounku začne bavit, jakoby se nikdy nic nestalo. A já, šťastná, že to začíná být ten známý muž s první tváří, ze strachu raději ani nevzpomínám, nepřipomínám, že jsme se pohádali kvůli..., a neřeším to.

A pod kobercem se to kupí a kupí... Teď to zase bouchlo!

A já si pomalu přestávám vážit sama sebe. Proto, že nejsem schopna třísknout do stolu, říct radikálně, že TAKHLE UŽ PROSTĚ NE!!!

Cítím se mladá na to, abych větší  polovinu manželství promlčela. A taky, abych žila měsíce v celibátu, s mužem, který se mnou zachází jako s onucí, nemá pro mě vlídný pohled...

Proč s ním jsem? Miluji tu jeho první tvář, kdy je někdo úplně jiný! Ale současně se bojím, kdy se to pod námi zhoupne a budu zase na dně! Nechci promlčet další polovinu svého života. Nechci, aby naše dítě bralo takový model rodiny jako běžný, aby se to jednou nepromítlo i v jeho budoucím životě!

Co mám dělat? Jak z toho ven? Poradíte mi někdo?

Tamara

Reklama