Reklama

Tenhle příběh opravdu nechápu. Když jsem ho slyšela vyprávět, hned jsem si pomyslela: já už bych dávno utekla, tohle bych si líbit nenechala! Ale každý je svého osudu strůjcem...

Paní Věra není nejmladší, je v důchodu a celý život bydlí ve stejném domě na vesnici, kde každý všechno „ví“. I proto nerozumím tomu, proč stále zůstává s manželem, přestože o jeho přítelkyni si už dlouho cvrlikají i vrabci na střeše. Já bych tohle nesnesla, bylo by to pro mě hrozné ponížení. „Když já mám Libora pořád ráda, jsme spolu čtyřicet let, kam bych teď šla? Můžu začít v tomhle věku znovu?“ ptá se Věra. Na můj argument, že to měla udělat už dávno, když o přítelkyni ví nejméně patnáct let, jen přikývne. A začne vyprávět.

přítel

„Já vím. Asi jsem se tehdy před těmi patnácti lety rozhodla špatně. Když jsem zjistila, že má Libor přítelkyni, měla jsem to ukončit. Byl to pro mě šok. Nechoval se jinak než dřív, byl na mě milý, nic jsem nepoznala. Asi ji měl už předtím, než jsem to zjistila... Tvrdil mi, že je to jen kamarádka, ale tak hloupá zase nejsem, bylo mi to jasné. Mluvili jsme o tom a on slíbil, že přestane, že o mě nechce přijít. Vtipné, co? Uvěřila jsem mu, nebo jsem spíš chtěla věřit, nějakou dobu byl klid, býval víc doma a mně se zdálo, že krize je pryč. Než mi jedna ochotná sousedka sdělila, že jsem husa, protože Libor se s ní dál schází, ani to moc netají, bral ji dokonce i do hospody ve vedlejší vesnici mezi naše známé.

Proč jsem to neukončila?

Libor nezapíral, řekl, že se s ní dál stýká, že ji má rád a nemůže přestat. Ale mě že taky nechce opustit. Prý nás má ráda obě a obě nás potřebuje k životu. Dlouho mě to trápilo a říkala jsem si, tohle přece nechci, jsme manželé, tak bych ho měla mít jen pro sebe, ale nikdy jsem nenašla sílu odejít. Aspoň kousek Libora jsem měla, jinak bych ho ztratila nadobro.

A on se choval pořád stejně, když byl doma, byl hodný, pozorný, žili jsme docela v klidu, jen ta jediná věc mi pořád vadila - ta jeho přítelkyně. Občas odjel na víkend, občas na noc přespal u ní a je to tak dodneška. Myslím, že teď už nejde ani tak o sex, vždyť už mu brzy bude sedmdesát, ale asi si s ní rozumí. Já spíš nechápu ji, je o dvacet let mladší a nemá děti, nevím, jestli je mít nemohla? Že ho nechce jen pro sebe? Možná jsem tehdy i doufala, že Libor odejde k ní, abych to nemusela řešit sama, ale to on neudělal. Tak se v tom plácám pořád...

Nejvíc mě mrzí, že všichni ve vesnici, známí, rodina i přátelé vědí, jak to je, dokonce to věděli asi dřív než já. Nechala jsem ze sebe dlouho dělat blbce. Ale to všechno proto, že bez něj nemůžu být...“

Psali jsme o vztazích v našem magazínu: