Můj milý taťko,
když jsem byla malá, nikdy jsem ti neřekla, že tě mám ráda. Skrýval ses za své bručounské nálady. Ale já na to přišla. Nebylo mi ani deset, a věděla jsem, jak na tebe. Vždycky jsem tě chytla kolem krku a řekla "Ale ty to jen tak děláš!", ty ses rozesmál a já věděla, že je všechno v pořádku. I mým synům - tvým vnukům - říkám, že děda je v jádru strašně hodný člověk, který je má strašně moc rád, udělal by pro ně, stejně jako pro mne, všechno na světě, jenom to prostě neumí dát najevo a své dobré srdce schovává za nepřístupnou slupku.
 
Moc často, tati, vzpomínám, jak mámu odvezli do nemocnice, a my jsme spolu doma vařili polévku s kapáním, bylo mi tenkrát asi 10 let. Pamatuji se, jak jsme společně přemýšleli, z čeho mamka to kapání vyrábí. Shodli jsme se na mouce, vodě a soli. Dlouze jsme spolu diskutovali, jestli tam máma dává také vajíčko, a nakonec jsme došli k názoru, že ne. Pamatuješ, museli jsme tu strašlivou směs nakonec vyklopit do záchodu. Ani vylít to nešlo :-)
 
A pamatuješ, jak jsem si zlomila podpatek u těch nových drahých kozaček? Byly to mé první kozačky na vysokém podpatku. Dělala jsem tenkrát pomocnici vedoucímu dětského oddílu. Byl to strašně hezký kluk a já do něj byla blázen. Máma mi říkala, že když jdeme s oddílem na výšlap, nemám si brát kozačky, ale pořádnou turistickou obuv. Ale já na něj chtěla zapůsobit a taky že jsem zapůsobila. V prvním rigolu jsem ulomila podpatek a přišla domů s brekem a s hrůzou, co tomu řekne mamka. Ty jsi neřekl ani popel a odnesl jsi boty ke známému ševci. Během hodiny byl podpatek opravený a máma se nic nedozvěděla. A nebo dozvěděla? Možná jsi jí to řekl a oba jste se tomu večer společně smáli... :-).
 
A vzpomínáš, jak za mnou přijel můj úplně první kluk? Byl z Prahy, skoro 400 km daleko, poznala jsem se s ním na školním výletě ve třetím járu ekonomky. Psali jsme si dva měsíce a pak za mnou přijel a ty jsi ho sundal ze schodů, protože byl drzý :-) 
 
A pamatuješ, jak jsem ve svých 18 letech odjížděla do Prahy, protože u nás pro mne nebylo žádné pracovní místo. Nemohls to přežít, byla jsem od dětství tvůj mazlíček. Strašně ses zlobil, že odcházím, až do mého odjezdu jsi se mnou nepromluvil a teprve na nádraží, když jste mě s mámou vyprovázeli, jsi mi řekl: "Však ty se vrátíš" a dal jsi mi pusu na rozloučenou. Nevrátila jsem se. Práce v Praze byla skvělá a nakonec jsem si tam našla i přítele. Trvalo skoro rok, než ses s tím smířil. Tenkrát jsem se na tebe zlobila, dnes ti rozumím, sama mám děti.
 
Mám tě moc ráda a vím, že všechno, co jsi pro mne udělal, bylo z lásky. Tak bych ti prostě chtěla poděkovat, že jsem mohla být tvoje dcera. Jenom je mi trošku líto, že jsem jí mohla být až od svých 4 let, od té soboty, co sis ve svých pouhých 19 letech vzal moji mámu, která nejenže byla o 4 roky starší, ale měla z prvního manželství čtyřletou holčičku - mne. Vždycky jsi byl můj táta.  A až za mnou příští sobotu s mámou přijedete, všechno tohle ti řeknu večer, nejlépe až spolu budeme všichni - stejně jako kdysi - mastit křížovou sedmu.

Kadla
Milá Kadlo,
nemám, co dodat. Krásné vyznání.
Reklama