Reklama

Můj milý taťko,
když jsem byla malá, nikdy jsem ti neřekla, že tě mám ráda. Skrýval ses za své bručounské nálady. Ale já na to přišla. Nebylo mi ani deset, a věděla jsem, jak na tebe. Vždycky jsem tě chytla kolem krku a řekla "Ale ty to jen tak děláš!", ty ses rozesmál a já věděla, že je všechno v pořádku. I mým synům - tvým vnukům - říkám, že děda je v jádru strašně hodný člověk, který je má strašně moc rád, udělal by pro ně, stejně jako pro mne, všechno na světě, jenom to prostě neumí dát najevo a své dobré srdce schovává za nepřístupnou slupku.
 
Moc často, tati, vzpomínám, jak mámu odvezli do nemocnice, a my jsme spolu doma vařili polévku s kapáním, bylo mi tenkrát asi 10 let. Pamatuji se, jak jsme společně přemýšleli, z čeho mamka to kapání vyrábí. Shodli jsme se na mouce, vodě a soli. Dlouze jsme spolu diskutovali, jestli tam máma dává také vajíčko, a nakonec jsme došli k názoru, že ne. Pamatuješ, museli jsme tu strašlivou směs nakonec vyklopit do záchodu. Ani vylít to nešlo :-)
 
A pamatuješ, jak jsem si zlomila podpatek u těch nových drahých kozaček? Byly to mé první kozačky na vysokém podpatku. Dělala jsem tenkrát pomocnici vedoucímu dětského oddílu. Byl to strašně hezký kluk a já do něj byla blázen. Máma mi říkala, že když jdeme s oddílem na výšlap, nemám si brát kozačky, ale pořádnou turistickou obuv. Ale já na něj chtěla zapůsobit a taky že jsem zapůsobila. V prvním rigolu jsem ulomila podpatek a přišla domů s brekem a s hrůzou, co tomu řekne mamka. Ty jsi neřekl ani popel a odnesl jsi boty ke známému ševci. Během hodiny byl podpatek opravený a máma se nic nedozvěděla. A nebo dozvěděla? Možná jsi jí to řekl a oba jste se tomu večer společně smáli... :-).
 
A vzpomínáš, jak za mnou přijel můj úplně první kluk? Byl z Prahy, skoro 400 km daleko, poznala jsem se s ním na školním výletě ve třetím járu ekonomky. Psali jsme si dva měsíce a pak za mnou přijel a ty jsi ho sundal ze schodů, protože byl drzý :-) 
 
A pamatuješ, jak jsem ve svých 18 letech odjížděla do Prahy, protože u nás pro mne nebylo žádné pracovní místo. Nemohls to přežít, byla jsem od dětství tvůj mazlíček. Strašně ses zlobil, že odcházím, až do mého odjezdu jsi se mnou nepromluvil a teprve na nádraží, když jste mě s mámou vyprovázeli, jsi mi řekl: "Však ty se vrátíš" a dal jsi mi pusu na rozloučenou. Nevrátila jsem se. Práce v Praze byla skvělá a nakonec jsem si tam našla i přítele. Trvalo skoro rok, než ses s tím smířil. Tenkrát jsem se na tebe zlobila, dnes ti rozumím, sama mám děti.
 
Mám tě moc ráda a vím, že všechno, co jsi pro mne udělal, bylo z lásky. Tak bych ti prostě chtěla poděkovat, že jsem mohla být tvoje dcera. Jenom je mi trošku líto, že jsem jí mohla být až od svých 4 let, od té soboty, co sis ve svých pouhých 19 letech vzal moji mámu, která nejenže byla o 4 roky starší, ale měla z prvního manželství čtyřletou holčičku - mne. Vždycky jsi byl můj táta.  A až za mnou příští sobotu s mámou přijedete, všechno tohle ti řeknu večer, nejlépe až spolu budeme všichni - stejně jako kdysi - mastit křížovou sedmu.

Kadla
Milá Kadlo,
nemám, co dodat. Krásné vyznání.