Vánoce klepou na dveře stále hlasitěji a já se vůbec netěším. A i když si mé okolí myslí, že nemám nejmenší důvod, protože mám dvě krásné zdravé dcery a milujícího manžela, tak já si myslím, že mám, a to dost pádný.

Z domova jsem byla zvyklá na Vánoce opravdu vánoční. Maminka miluje výzdobu, svícny v oknech, adventní věnce a vázy s nazdobenými větvičkami a já také. Můj manžel naopak pochází z rodiny, která si na Vánoce nijak nepotrpěla. Připadají jim jako svátky konzumní a komerční. Tudíž si byt nezdobí vůbec, kromě umělého stromečku, který zůstává nazdobený po celý rok v pytli na půdě jejich rodinného domu.

Na Štědrý den odpoledne snesou stromek z půdy a můžou začít slavit. Říkáte si, proč to prostě neudělám podle svého. Chtěla jsem, snažila jsem se manžela přesvědčit, nazdobila jsem vlastnoručně vyrobenými věnci byt, ale on do toho tak dlouho všelijak strkal a “omylem” mu padaly na zem, až je úplně zničil.

Holčičky chodí od kamarádek s rozzářenýma očima, že mají v pokojíčku svítící hvězdy v oknech nebo blikající stromečky a moc by chtěly také. Když jsem navrhla, že koupíme, tak se mi dostalo poklepání si na čelo a dotazu, zda jsem vůbec normální, když chci utrácet peníze za takovou hloupost.

A tím se vlastně i dostávám k jádru problému. Můj manžel je totiž chorobný lakomec. Když vymýšleli pohádkovou postavičku lakomého řezníka Krkovičky, musel jim stát modelem.

V dobách, kdy jsme spolu ještě chodili do krámu na nákupy, byl schopný se se mnou před všemi lidmi hádat o každičké věci, kterou jsem chtěla dát do košíku. Samozřejmě že zcela logicky mě přestalo nakupování bavit. Nechtěla jsem hrát lidem divadýlko u pytlíku bonbonů pro holky, takže jsem postupně přestala na nákupy chodit a nechala tak kasu plně v rukou svého manžela.

Nechápala jsem, kde se v něm ta lakomost bere. Vždyť přeci oba dobře vyděláváme, bydlíme v dobře zařízeném rodinném domku, peníze nijak nespoříme na nic potřebného, prostě je máme jen na spokojené žití. A přesto se hádáme nad každičkým kouskem nového oblečení pro holky a o sobě už ani nemluvím.

Pak ho však najednou přepadne nákupní horečka a je schopen v návalu nadšení nakoupit vše, nač si dcery ukážou. Nerozumím mu. Vánoce jsou na krku a on je ve stadiu naprostého zákazu nakupování. Když se zmíním o dárkách pro holčičky, dostane se mi odpovědi, že dostanou to, co potřebují, tedy oblečení a věci do školy a tím to zhasne. Nic pro radost.

Při poslední hádce jsem mu prostě oznámila, že buď udělá holkám pořádné Vánoce, nebo je vezmu a odstěhujeme se k rodičům, ať si sedí na penězích sám a sám se kochá životem lakomce.

A já, i když je před nejkrásnějšími svátky v roce, začínám uvažovat o rozvodu. Nechce se mi celé léto sedět u domu a místo koupání třeba v jihočeském rybníce vzít zavděk zahradní hadicí, nechci udělat každý měsíc stojku a pak útrpně čekat, co mi jemnostpán přidělí z vlastnoručně vydělaných peněz.

Prostě nechci žít takhle. Na druhou stranu mi brání v tom rozhodujícím kroku přesvědčení o rodině. O tom, že by měly holky vyrůstat v úplné rodině, mít zázemí, pocit bezpečí…

Daniela

Reklama