Domácnost

Můj kostlivec byl letitý a zelený

Dobrý den Richarde, milé Ženy-in!

Každý den před spaním hodnotím uplynulý den. Jaký byl a hlavně zda mám závazky vůči sobě, které jsem si ráno u kávy dala, splněné, či nikoliv. Někdy usínám spokojeně. Když spokojena nejsem, zpřísním si pracovní kázeň na den následující, a usnu ještě spokojeněji. A tak to jde ze dne na den.

Když byla dcera malá, rozjela jsem malou šicí firmu, jenom abych mohla pracovat doma a být jí tak co nejvíc nablízku. Brzy jsem měla mnoho velkoobchodních zakázek, ale i drobných zákazníků. Byla jsem k sobě tvrdá a pracovala neúnavně od rána do noci, o svátcích i pátcích. Nikomu jsem neuměla říct, že mám opravdu plno, že nestíhám, že jsem také jenom člověk.

Můj zákazník byl vždy můj pán. S firmou mi pomáhal můj manžel.  Byl v ní jakýsi černý vzadu, neboť coby státní zaměstnanec - voják z povolání, nemohl mít další oficiální činnost. Spokojil se s rolí černého společníka. Přitom v ní za mě vedl účetnictví, když bylo potřeba zastal i stříhání, balení a ve svém volnu rozvážel zboží. Mužská ješitnost šla stranou. Byl to chlap pro všechno. Nakonec peníze skončily stejně v jedné míse u rodinného stolu.

Mimochodem, každý rok v práci fasoval nové vojenské oblečení. Kromě jiného donesl domů kalhoty s typickým červeným lampasem. Dostal k nim i khaki pásku na podložení, neboť nebyly zkrácené ani zakončené. Jen tak pronesl: „Když seš u toho šití, až budeš mít chvilku času, tak mi je zkrať." Pochopitelně jsem neodmítla. Nastalo horlivé měření a špendlíkování. Co bych pro svého nejvěrnějšího „zákazníčka" neudělala.

Určitou zásobu nositelných kalhot měl ještě ve skříni, zkrácení tedy nehořelo. Až budu mít prý čas, zatím je nechá ve skříni. Netlačil mě ani manžel, ani čas, jenom rok se znovu otočil. Na šicím stole se objevily nové vyfasované lampasáčky. Ochotně jsem řekla, že už se do toho pustím, a ani si je nemusí měřit, zkrátím je podle těch prvních zašpendlíkovaných. Rok s rokem se spojil, a ten se pozdravil s dalším, a přišly nové. Jen o trochu zelenější khaki barva. Asi se v továrně netrefili do jednoho odstínu.

Můj manžel má nebetyčnou trpělivost nebo už dávno musel coby živý vstoupit mezi svaté. Vždy mi moji nedodělanou práci připomněl, řekl, jak myslíš, a žili jsme spokojeně dál. Pomáhal mi, jak mohl, a neodešel ani ode mě, ani od mojí firmy, ale po dvaceti letech se rozhodl, že odejde od vojáků. Umíte si představit těch let?

Během roků  mi moje nesplněné resty připomínal. Když vyklízel vojenské oblečení a vytahoval komínek zelených kalhot ze skříně (první i ze zrezivělýma špendlíkama)  podotknul ironicky: „Tak už mi je asi nezkrátíš, že jo? To asi nemá cenu, když jdu do civilu?"

Nejlepší na tom je, že jsem za ta léta našila kilometry látek, opravila nespočet oprav (paradoxně zkrátila stovky kalhot) a uspokojila tisíce zákazníků. Na toho nejvěrnějšího jsem jaksi pozapomněla. Mně se do toho zkrácení ani trochu nechtělo. Přitom šlo o dvě tři hodinky práce, nic víc. Od té doby na mě chodí manžel s tím, že TEĎ potřebuje přišít knoflík ke košili, i když ji zrovna vůbec nepotřebuje. A já teď hned vstanu a jdu přišívat. Žádné potom se u nás nenosí.

Na mě platí bič a malá místnost (neberte to doslovně), a pak funguji jak švýcarské hodinky. Vybavuje se mi pár slov z jedné reklamy, která zrovna běží v televizi. Vono totiž Vocamcad - Pocamcad, nic by ale nemělo překročit svoji míru. Ani drzost, s níž člověk někdy nepřímo šponuje druhé jenom pro to, že se mu do něčeho nechce. Chtělo by to překonat svoje nechtění, protože potom se člověku mnohem lépe usíná. Spadne z něj napětí, a žádný kostlivec mu nikde nehrozí.

Na mě se ten kostlivec sice už ze skříně nesměje, ale přímo zubí z božího nebíčka. Manželovy kalhoty putovaly totiž přímo do popelnice, i když by si bývaly zasloužily zařadit se mezi muzejní exponáty do muzea pro nejdelší čekatele. Ta léta nesplněného čekání mi nemůže přece nikdy odpustit. Manžel ano, ten už ví, jak na mě, ale kostlivec v kalhotách, kterým nebylo dopřáno vojenského života, v žádném případě.

Krásný den bez restů přeje všem
Ema K.


Milá Emo,
děkuji za moc hezký příspěvek, je nejen hezky napsaný, ale navíc dokazuje, že kovářova kobyla chodí skutečně bosa. :) Je ale dobře, že teď už přišijete i knoflík, protože takového chlapa, jako je ten váš, aby člověk pohledal! :)

A jaký kostlivec juká ze skříně na vás? Napište nám o tom na adresu redakce@zena-in.cz!

   
23.05.2007 - Dům a byt - autor: Richard Klíčník

Komentáře:

  1. avatar
    [11] Maca.M. [*]

    Moooóóc hezký!!! .Já jsem něco podobného, už třetí rok pletu kamarádce svetr a ta je tak trpělivá a věří v můj "um", že mi tu vlnu ještě nevzala a nedala ji jinam.

    superkarma: 0 23.05.2007, 15:43:21
  2. avatar
    [8] alko [*]

    Ale ten "koslivec" je kostlivec redakce!!!

    superkarma: 0 23.05.2007, 11:53:55
  3. [7] Bellana [*]

    Knoflík by si snad mohl přišít sám, my se to učili v páté obecné všichni, i kluci.

    superkarma: 0 23.05.2007, 11:21:20
  4. avatar
    [6] Kadla [*]

    Ema K.: Vypadla mu kůstka

    superkarma: 0 23.05.2007, 11:01:44
  5. [1] marcci [*]

    co je koslivec?

    superkarma: 0 23.05.2007, 10:33:04

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme