Znáte ty škodolibé duše, které, když na vašeho přítele vyhrabou nějakou levárnu, nezapomenou vám to pěkně zatepla vyklopit? Jedna taková si kdysi říkala moje kamarádka.

Už nějakou dobu jsem tušila, že něco není v pořádu. Ne, že by se choval úplně jinak, ale ty drobné náznaky, které jsem neuměla pojmenovat... moje maminka vždycky říkala, že ženské mají dar zachytit nezachytitelné a tohle byl onen případ. Nejsem zvyklá někomu šťourat v mailu nebo v mobilu. Ono to koilkrát ani není třeba.

Hanku jsem potkala v bazénu. Většinou se nenechám nikým otravovat, od kecání tam nejsem, ale přiběhla za mnou, oči jí svítily. Najednou jsem věděla, že moje "něco" a její "něco, co mi musí sdělit", mají společného jemnovatele.

"Viděla jsem ho s Monikou! A... oni... to...no," Hanka má někdy zázračnou vyjadřovací schopnost. Pomalu mi začínalo svítat. Na víkend odjel, jen tak. Ubylo mu volného času a přestal se zajímat, jak se mi daří (po zdravotní stránce jsem neměla jednoduchý období)... Všechno do sebe zapadalo jako kostičky puzzle. Ale že až teď, když to někdo vyslovil za mě. Půl roku...

Našla jsem ho sedícího za počítačem. Trochu jsem za sebou práskla dveřmi, znělo to důrazně a možná právě proto vzhlédnul. Pohledem mi dával najevo, že ruším.

"Můžu mít pár otázek?" samotnou mě překvapilo, jak klidně jsem to vyslovila. Trochu nejistě kývnul.
"Nemáš rád, když se ti lže a když kdokoliv poruší tvou důvěru. Správně?"
"No... nemám...no...," Sakra, to dneska nikdo neumí mluvit?
"Proč to teda děláš lidem, o kterých tvrdíš, že je máš rád? Hm?"
"Když to víš, tak proč se ptáš?" To byla narážka na jednu mou pochybnost v tomto ohledu. Byla mi tenkrát dost důrazně vyčtena žárlivost.

"To v sobě nemáš ani tolik důstojnosti, aby sis sbalil uzlíček a vypadnul?"(bydlel tenkrát u mě) Dveře jsou támhle." Odpovědí mi bylo mlčení a trochu skelný pohled. Co na tohle taky říct, že?

V této chvíli mělo moje vyprávění skončit a byl by to dobrý příklad zvládnuté situace. Dostal, co mu náleželo. On. Ale já ne.

Stála jsem ledabyle opřená o desku stolu. Bál se promluvit, jako by tušil, co přijde. Za zády jsem nahmatala předmět neurčitého tvaru. Co to...aha, hračka na uvolnění asertivity. Původně má kulový tvar, ale po nárazu do předmětu se zdeformuje.

Pocit nezavršeného díla byl stále silnější. Kulička mi pevně zapadla do dlaně. Mírně jsem sevřela.
"Na co čekáš?" zasyčela jsem skoro šeptem. V očích jsem mu četla zmatek a bezvýchodnost. Vstal a blížil se ke mně, patrně aby se udobřil a celý "omyl" mi vysvětlil. Tak to byla poslední kapka. Jak se blížil a chtěl mě obejmout, pěkně zeširoka jsem se rozpřáhla a... ani nevěděl odkud přilítla.

"A VEN! HNED!" zařvala jsem. Mám silný hlas, krásně to rezonovalo. Na nic nečekal, otočil se a jen udělal pár kroků ke dveřím, přišla ke slovu kulička. Zasvištěla vzduchem a přistála mu na zádech.

Z mého bytu tenkrát pelášil, až se mu za patama prášilo, ještě dnes, když se potkáme, klopí zrak...

Nádherný příběh! Pisatelka se rozhodla a dovedla vše až ke konci. Představte si, jak by vše vypadalo, kdyby si neřekla své. On by před ní zrak neklopil a ona by to měla stále v sobě... Gratuluju!

Tento příběh nemůže být přes všechny mé ovace vítězný.
Schvaluji ho všema deseti, ale nejde v něm o čisté asertivní jednání. Trochu zavání agresivitou, a proto nemůže vyhrát v dnešní asertivním tématu...  

Autorce přeji mnoho úspěchů v dalších bitvách s muži a ochotnými kamarádkami...
Hodně štěstí a díky!

Reklama