Narodila jsem se ve městě, které má asi 10 tisíc obyvatel. To není zrovna málo, ale svým rázem je to menší město. Je tu nádherně, klid a příroda, která dodá své. Naše město leží na soutoku tří řek, v okolí je spousta možností vyrazit na výlet či procházku, takže romantice se meze nekladou.

Nákupní možnosti jsou tu relativně dobré, nakoupit se tu dá dobře. Jistě, chceme-li větší výběr, musíme si zajet do Brna. A protože nemáme auto, bývá to někdy trochu obtížné. Občas mi tady chybí víc kultury. Je tu jedno kino, které většinou zeje prázdnotou. Ráda bych chodila do divadla, na koncerty a různé výstavy, ale tu možnost zde nemáme a to je škoda.

Moje rodina po několik generací žije v rodinném domě. Byl postavený v roce 1939, takže již má své mouchy a vyžaduje časté opravy. Ale je to náš dům, který nám patří, můžeme si jej upravovat podle vlastních představ a vlastních možností. Za domem máme velkou zahradu, v posledních letech jsme ji předělali na okrasnou zahradu, trávník, okrasné keře a spousty kvetoucích rostlin. Není to žádný přepychový ani moderní dům, ale má své kouzlo a hlavně tradici. Jsou s ním spjaty nádherné vzpomínky na mé prarodiče a na mé dětství.

A vím, že i kdybych se třeba někdy odstěhovala, do svého rodného města a rodného domu se pořád budu vracet jako domů.
Jana


Milá Jano,
zní to krásně, mít možnost žít v domě po prarodičích. V Praze má většinou člověk rodinu rozstrkanou, je problém ji dát dohromady, příležitosti ubývají. Vznikají tak generační přehrady ve vlastní rodině a děti nejsou schopné vyjít se svou babičkou a dědečkem. 

Tak mě napadá, jaké to je, žít v domku s celou rodinou, s několika generacemi? Mít dům plný tradic a vzpomínek? To přeci musí být velká a pevná půda pod nohama!
Pište nám:

redakce@zena-in.cz   

Reklama