Tou úplně poslední hloupostí, kterou jsem chytrému telefonu předvedla, bylo zřejmě zoufalé zvolání k vesmíru: „Tak ráda bych skončila v zájmu zachování duševního zdraví s pročítáním zpráv na internetu, ale mně to prostě nedá!“ 
 
Pokud existuje něco jako instantní plnění přání seshora, byla jsem bezpochyby jeho očitým (ehm, v tomto případě vlastně dotekovým) svědkem. Sedím si tak pohodlně v tramvaji a louskám zrovna nějaké vydařené a velmi zasvěcené komentáře ohledně naší politické situace, když tu se mi začal telefon v ruce nepřiměřeně zahřívat. Nejdřív jsem to přikládala svému vnitřnímu rozpoložení. Taky mě mnohé z toho pěkně dopálilo, nicméně poslední zbytky soudnosti mě přivedly na myšlenku, že tím to asi nebude. A že jeho teplota fakt divně stoupá.

 
To už telefon nešel ani vypnout a dál se hřál na pomyslném výsluní mého až hysterického zájmu. Fakt jsem se začala bát. Co když mi vybuchne v ruce a budu považována za teroristu, který odpálil pražskou tramvaj číslo jedenáct? Za pět minut dvanáct jsem možná zabránila neskutečné tragédii a vytáhla z telefonu baterku. To ukončilo jeho přehřívání. Duch zvítězil nad hmotou. Roky studia na technické škole se přece jen vyplatily…
 
Nicméně jsem tím možná HLOUPĚ ukončila život svého CHYTRÉHO společníka. Už nenaskočil. Spolu s ním jsem navíc pohřbila také všechny fotky, poznámky a kontakty za dobu jeho existence. Jako správná ajťákova žena totiž nezálohuji (moje chyba) a také automatické ukládání kamsi na internet mám obezřetně vypnuto (jeho chyba). Zkrátka čistá, čistá, čistá.
 
A tak si nějak připadám dodnes. Se svou starou dobrou (hloupou?) tlačítkovou Nokií, kterou jsem v nouzi vylovila v šuplíku, mi začal úplně nový život. Tedy staronový. Pojala jsem jej jako jarní detox, rozuměj klid od přemíry brouzdání na internetu. A celkem si to užívám. Dočasně.
 
Objevila jsem opět kouzlo čtení knížek v tramvaji (no akorát to více zatěžuje kabelku), vychutnávám si ten luxus nebýt stále on-line a dokonce se občas dívám z okýnka a znova žasnu, jak je tu vlastně krásně. Zprávy si poslechnu večer v radiu při vaření, abych byla aspoň trochu v obraze. A taky žiju…
 
Musím se sama sobě smát, jak v některých momentech zapomínám, že nemám již dost dlouho svůj chytrý telefon. A že moje podvědomí to ještě asi nepřijalo. Automaticky po přístroji sahám do kabelky, když vidím něco, co bych chtěla vyfotit. Naposledy třeba sojku v parku. Občas jej vytáhnu a chci zabrouzdat na internetu, abych dohledala něco, co nevím. Marně. A tak to nevím dál... Když si na to vzpomenu později u počítače, podívám se. A pokud ne, no žiju dál…  

 
Na druhou stranu musím přiznat, že se mi po mém CHYTRÁKOVI už docela stýská. A určitě si pořídím, až tomu hvězdy a peněženka budou nakloněny, nového chytrého přítele. Pokrok nezastavíš a já ho v dnešním světě zkrátka potřebuji.

  • Radil mi, komu a na jaké číslo zavolat.
  • Ukazoval cestu, když jsem zbloudila v rodném či cizím městě.
  • Připomínal to, co běžně zapomínám.
  • Byl mým deníčkem i úkolníčkem.
  • V noci mě uspával prostřednictvím nahraných audioknih.

Zkrátka patřil do mého současného života. Pomáhal s prací a byl i zdrojem zábavy. Ano, můžeme schovávat hlavu do písku a můžeme se tvářit, že nežijeme v době, ve které žijeme. Ale to je tak asi všechno. Technika totiž půjde dál (i bez nás), a my ji možná už pak nedohoníme. A stejně tak události se budou vyvíjet, a my se pak možná jen budeme divit, kam to (bez nás) došlo. 

Přečtěte si také:

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama