Už od dětství jsem si přála  absolvovat ekonomickou školu a pak pracovat jako sekretářka ředitele nějakého velikého podniku.  Vládnout v krásné kanceláři, vařit výborné kafe, chodit vkusně a elegantně oblečená, na všechny se jen líbezně usmívat a panu řediteli být vždy ochotně při ruce.

Učila jsem se velmi dobře, ale z osmé třídy brali na tehdy výběrovou střední ekonomickou školu jen jednoho uchazeče z každého města a tím byla dcera místního tajemníka KSČ. Sice s o poznání horším prospěchem, ale dcera komunistického papaláše.  A to se tenkrát cenilo mnohem víc než nějaké jedničky. Nicméně na ekonomku jsem se nakonec dostala z deváté třídy.

V září jsem se začala studovat. Studium bylo velmi tvrdé, celá škola byla tak nějak prolezlá rudou ideologií. V občanské nauce na nás už první týden soudružka učitelka řvala  "My s vámi zatočíme, vy kancelářské krysy!“  Čtyři roky jsem se tedy prokousávala mým neoblíbeným účetnictví, těsnopisem a hospodářskými výpočty, excelovala v psaní na stroji, technice administrativy či angličtině  a říkala si ,,musím to tady vydržet, chci být přece sekretářka“. 

Po maturitě jsem však  dostala umístěnku do účtárny. Jaké pak fraky se mnou. Vymýšlet si nikdo nemohl. Místa sekretářek ředitelů byly obsazeny kádrově prověřenými členkami KSČ a já jsem v materiálové účtárně sčítala osm hodin výdejky. A tak se rozplynul můj dětský sen.  K práci sekretářky jsem se nakonec nikdy nedostala.  Po letech mě ta účtařina dokonce  i chytla a to výborné  kafe vařím doma manželovi .

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Nikdy není pozdě začít. Scatman taky začal zpívat v padesáti a jak mu to šlo. :-)

Nesplněné dětské sny, to je téma na dnešní den. Napište nám i vy svůj příběh!

redakce@zena-in.cz

Došlé příspěvky budeme v průběhu celého dne zveřejňovat a nakonec vybereme jeden, jehož autorku odměníme sladkým balíčkem plným čokolády.

Reklama