„Až mě andělé zavolají k sobě…“ Kdo by tuto nádhernou, leč smutnou píseň od Petra Spáleného neznal? Už při prvních tónech nám naběhne husí kůže, jelikož spousta z nás ji má spojenou se vzpomínkou na někoho blízkého, kterému tuto píseň hráli na jeho poslední cestě. Obdobně já na tom i Magda, jen s tím rozdílem, že její dědeček jí dal poslední sbohem až o několik dní později...

Když nás opustí milovaná osoba, jde vždy o velkou tragédii a bolest, ale bohužel, takový je život. Každý odchod svého blízkého snáší jinak, někteří pláčou několik dní a jiní si skutečnost, že ztratili člověka, kterého tolik milovali, uvědomí až o několik dní později, své o tom ví Magda. „Když jsem se dozvěděla, že mi zemřel můj milovaný dědeček, a ke všemu zahynul tragicky, vůbec mě to nezasáhlo, absolutně nevím proč. Pamatuji si, jak na pohřbu všichni plakali a já tam jen stála a dutě zírala do dáli. Ani nevím, co se mi honilo hlavou, jen si pamatuji, jak jsem si pobrukovala „Až mě andělé zavolají k sobě…“, píseň kterou děda tolik miloval.“

děda

Magda byla z toho, že neprožívá to, co ostatní, sama zaskočená. Její dědeček byl pro ni vším, neměla otce, a tak mužský element v jejich rodině zastával on. „Byl pro mě vším, tátou, dědou, kamarádem, proto jsem nechápala, že jsem se najednou chovala jako ledová královna. Ostatní si toho také všimli, ale nikdo mi díky bohu nic neřekl, už takhle jsem si připadala jako zrůda, která nemá city, ačkoli opak je pravdou, jen teď mi to prostě nějak nešlo.“ Magda si sice neodtrpěla tu velkou bolest s ostatními, ale všechno přišlo o týden později, kdy se s ní její dědeček přišel osobně naposledy rozloučit. „Ten večer jsem byla šíleně utahaná, přišla jsem domů, dala jsem si rychlou sprchu, odhodila bačkory a usnula jsem hodně brzy, což není u mě zvykem.“

„Až mě andělé zavolají k sobě…“ ta slova mě okamžitě vytrhla ze spánku. Nechápavě jsem se začala rozhlížet, co se děje, vždyť televizi jsem nepouštěla, ale puštěná byla, a ještě na stanici, na kterou se nikdy nedívám. Šlágr TV je hudební program, na který koukají důchodci, pamatuji si to, jelikož děda se na to rád koukal a já se mu vždy smála.“ Magda to nechápala a přišla si jako ve snu, ze kterého se chtěla rychle probudit, jelikož cítila na prsou obrovskou bolest. „Asi jsem lehla na ovladač, řekla jsem si. Televizi jsem vypnula, zvedla jsem se, že si dojdu pro pití. Začala jsem hledat bačkory, jelikož jsem je vždy měla rozházené pod postelí, najednou byly srovnané tak, jako mi je vždy děda srovnával, už jako malé holce. V tom mi to došlo – děda se se mnou přišel rozloučit.“ V tu chvíli se Magda rozbrečela jako nikdy předtím, a až do časných ranních hodin plakala, než vyčerpáním usnula. Tehdy jí totiž došlo, že svého dědečka už nikdy neuvidí a že jí již nikdy nesrovná domácí přezůvky tak, aby byly rovnou připravené k obutí.

Čtěte také:

Reklama