Reklama

Jsem nejstarší z nás tří sourozenců. Já (36), sestra (32) a bratr (27). Jelikož jsme s bráchou od sebe téměř o 10 let, vztah k němu byl z mé strany spíše mateřský.  Hlídávala jsem ho, pravidelně vodila do jeslí, školky, psala s ním úkoly. Vdala jsem se a odstěhovala, a v té tobě to nějak začlo...
 
Napřed drobné krádeže ve škole, pak větší krádeže aut. Drogy, vězení, neshody s rodiči byly od počátku.  Není snad nic horšího pro rodiče, než vidět, jak se jejich dítě dobrovolně zabíjí... A pak to přišlo - psychiatrická léčebna a diagnoza schizofrenik.  Nastartovaly to ty drogy - tak aspoń zněla odpověd´ lékařů na otázku, z čeho nemoc vznikla. Maminka zestárla o několik - snad ani ne roků, ale desetiletí...
 
Ten tam je krásný sourozenecký vztah, který nás v dětství pojil. Má období, kdy blázní a říká, že nás stejně jednou zabije...
 
Od rodičů se odstěhoval a nyní žije s manželkou a dcerou v jiném městě. Přesto k našim často jezdí pro prachy a máma, aby mu měla z čeho dát, ač je sama dost nemocná, tak si našla přivýdělek k důchodu. On to však bere jako samozřejmost, o chování k ní nemluvě.
 
Je mi z toho smutno a doufám, že mé děti k sobě budou mít vztah hezčí. A přitom dětství bylo tak pěkné, neudělali jsme bez sebe ani krok... a ted´ho raději nevidím.
 
I tak může skončit sourozenecká láska - ale věřím, že jsme ta výjimka, potvrzující pravidlo...
 
R.
 
Milá R., tak to je moc smutné.... Díky i Tobě za Tvůj příspěvek k dnešnímu tématu. Hodně síly Ti přeje