Mám jednoho brášku, je o dva roky starší.

Asi to bylo otcovou výchovou, ale nikdy jsme si nebyli blízcí. Otec chtěl tři kluky a má děti jen dvě a ještě z toho jedna holka. Brácha měl vždycky navrch, měl co chtěl, pořád mi bráchu táta předhazoval. Vyrostla z toho rivalita a ne malá. Musela jsem pořád dokazovat a víc bojovat.

Pak odešel do školy do jinýho města a já měla trochu klidu. A jak šel čas, nějak jsme si k sobě hledali cestičku, až jsme ji tak nějak našli. Otec sice pořád nadhazuje, jak je lepší a šikovnější, ale už oba o sobě víme, že oba jsme lepší v něčem jiném a dokážeme si vzájemně poradit. Dneska se rádi vidíme, už spolu dokážeme mluvit.

A přes nepodařený začátek jsem ráda, že brášku mám, a každý víkend se na něj těším.

J.


Děkujeme za pěkný příspěvek s dobrým koncem :).

redakce@zena-in.cz

Reklama