V uplynulých vydáních našeho magazínu jste se mohly prostřednictvím uveřejněných příběhů blíže seznámit s dětským syndromem deficitu pozornosti, zvaném ADHD. MUDr. Petra Uhlíková se této problematice věnuje už řadu let, a tak jsme ji coby odbornici na slovo vzaté položili několik otázek. Odpovědi jsou opravdu více než zajímavé.

Paní doktorko, do rukou se mi dostala vaše publikace - ADHD porucha pozornosti s hyperaktivitou, s podtitulem - Příručka pro starostlivé rodiče a zodpovědné učitele, kterou jste napsala společně s MUDr. Michalem Goetzem.  Na základě čeho jste si poprvé s MUDr. Goetzem řekli, že je potřeba něco takového vydat?
Shodli jsme se v tom, že nám v práci s pacienty a jejich rodiči chybí pomůcka, která by usnadnila komunikaci s rodinami, pomohla jim získat efektivním způsobem pravdivé a odborné informace o ADHD, ale na úrovni pro rodiče i děti srozumitelné.  Jako jeden z prvních požadavků jsme si dali úkol psát text příručky takovou řečí, jakou s námi mluví rodiče, nepoužívat odborné termíny.  Nebylo to proto, že bychom rodiče podceňovali, ale odborná terminologie je někdy příliš obecná, například sdělení, že dítě je hyperaktivní, může znamenat různé konkrétní projevy v chování … Rodiče říkají, že „chvíli neposedí“, „pořád mluví“, „neklidně spí“, „nevydrží sedět u jídla“, „rychle mění téma hovoru“ atd. S těmito konkrétními problémy v chování se pak dále pracuje v terapii. Někteří z rodičů nám hodně pomohli, když si pracovní verzi příručky přečetli a ukázali nám, co je pro ně obtížně srozumitelné nebo málo konkrétní.

Nebyl jedním z důvodů také ten fakt, že informací o ADHD je hodně a těžko se v nich dá pak orientovat?
Ano, to byl také jeden z hlavních důvodů k vydání této publikace. Informací o ADHD je hodně, jsou často protichůdné, rodiče mají někdy problém se v té záplavě orientovat a vybrat si, co je pro jejich dítě vhodné. Mnohdy navíc nejde o racionální a odborné rady, ale o všeobecná doporučení, např. týkající se zdravého životního stylu, který jistě dětem s ADHD prospěje úplně stejně jako všem ostatním, ale vlastní poruchu neléčí. Rodiče i dítě ztrácí čas s něčím, co nemá očekávaný efekt, v některých případech jde spíše o byznys než o účinnou léčbu.

Paní doktorko, přiznávám, že jsem se o tomto „onemocnění“ i o jeho přesné definici, dozvěděla díky výše zmíněné publikaci vůbec poprvé. A tak by mě zajímalo, čistě z laického pohledu, kde je hranice mezi onemocněním ADHD a hyperaktivitou, jak to má obyčejný rodič rozpoznat?
Možná by na tomto místě bylo vhodné připomenout, jak se tato porucha diagnostikuje. Používáme mezinárodní klasifikaci nemocí, která uvádí diagnostická kritéria. Je to soubor příznaků, popis jejich trvání a dalších podmínek, který musí dítě splnit, aby mohlo mít diagnózu ADHD. Diagnostická kritéria odráží stupeň našeho poznání, proto se občas revidují a opravují, mírně se liší také pojetí americké a evropské. Popis příznaků ADHD se ale od první odborné publikace v r. 1902 podstatně nezměnil, vyvíjí se poznání příčin a možnosti léčby.

Můžete nám prosím ty příznaky přiblížit?
U ADHD máme stanovené tři okruhy příznaků – hyperaktivita, impulzivita a nepozornost. V každé této skupině je popsáno několik konkrétních projevů chování, např. „dítě je příliš upovídané, často vyhrkne odpověď bez rozmyšlení“, které může mít občas každý. Dítě s ADHD musí splnit daný počet příznaků v jednotlivých skupinách. Další podmínkou je trvání problémů, které musí být přítomny před 7. rokem věku, musí trvat nejméně půl roku a musí se vyskytovat alespoň ve dvou prostředích, kde se dítě pohybuje, např. ve škole, doma, ve volném čase. Intenzita příznaků musí být taková, že vede k zhoršenému výkonu dítěte a je nápadná ve srovnání s vrstevníky. Například v předškolním věku jsou příznaky ADHD přítomné až u 60 % dětí, je to období největší pohybové aktivity, období vzdoru, pozornost dětí ještě dozrává. Jako hyperaktivní se může jevit i dítě méně vychované, dítě s odlišným temperamentem nebo dítě z jiné kultury. Velmi důležitou podmínkou stanovení diagnózy jsou také vylučovací kritéria, příznaky nesmí být způsobeny jinou poruchou, ať psychiatrickou nebo somatickou. Hyperaktivní mohou být například děti s poruchami spánku, s mentální retardací nebo poruchou nálady. Poslední podmínka je také důvodem pro to, že by dítě měl vyšetřit dětský psychiatr a případně doporučit i další doplňující vyšetření. Diagnózu ADHD nebo podezření na ni pozná i jiný odborník – psycholog, neurolog, pediatr, pedagog – je ale nutné nejen potvrdit diagnózu ADHD, ale také vyloučit jiné psychiatrické nemoci.

Stručně lze říci, že mimo hranice normy je takové chování, které vede k selhávání dítěte nejen ve škole, ale také ve vztazích doma, s vrstevníky obecně, v aktivitách ve volném čase.

Na to, že není s dítětem něco v pořádku, upozorní rodiče často učitelé ve škole, kteří si všimnou jeho nepozornosti. V mnoha případech jsou pak rodiče s dítětem posláni do pedagogicko-psychologické poradny. Tady se ale může stát, a také se často stává, že za stolem sedí někdo, kdo tuto nemoc vůbec nerozezná a dítě i rodiče trpí dál. Máte nějakou radu, jak se vypořádat s touto situací?
Upřímně doufám, že v pedagogicko-psychologické poradně není nikdo, kdo by tuto poruchu nepoznal.  Problém vidím spíše v tom, že poradna nemůže provést diferenciálně diagnostickou rozvahu na základě kritérií Mezinárodní klasifikace nemocí a nemůže také zajistit komplexní léčbu podle doporučených postupů psychiatrické péče, tedy včetně předepsání léků. Může se stát, že jednak unikne pozornosti jiná psychiatrická porucha, jednak se dítě zbytečně dlouho léčí pouze částečně, pomocí psychoterapie nebo pomocí speciálních pedagogických postupů, a je tak vyšší riziko rozvoje dalších poruch, například poruch chování. Kromě toho léčba, která nevede ke zlepšení stavu, snižuje motivaci rodičů i dětí k další terapeutické práci, dítě získává odpor ke škole, stává se terčem šikany, klesá jeho sebevědomí a vznikají další nepříznivé následky, které ohrožují další vývoj dítěte a jeho společenské i pracovní uplatnění. Existují studie, které ukazují, že děti s neléčeným ADHD dosahují nižší akademické úrovně, než odpovídá jejich intelektu, hůře udržují partnerské vztahy, snáze podléhají závislostem.

Problém tedy není jen v samotných poradnách.
Není. Je také stále poměrně špatný vztah veřejnosti k psychiatrii a psychiatrické léčbě a rodiče se často bojí, co je u psychiatra čeká. Rozhodně se nemusí bát, že by je psychiatr nutil dávat dítěti léky, pouze jim vysvětlí všechny možnosti léčby, doporučí ten, který je pro ně vhodný a oni se mohou rozhodnout, jaký způsob si vyberou – tento postup je dokonce zdůrazněn v zmíněných doporučených postupech psychiatrické péče o děti s ADHD, které vydala Psychiatrická společnost.

Pokud se stane, že u mého dítěte už bylo zjištěno ADHD, hrozí, že to budou mít i jeho děti? Je to dědičné?
ADHD je v současné době považované za poruchu s podílem dědičnosti až 80 %. Znamená to, že ji mohou mít jeho děti, ale také je poměrně pravděpodobné, že touto poruchou trpí nebo trpěl některý z rodičů. Často je to patrné už při první návštěvě, kdy rodič přijde v jiném termínu, opakovaně klepe na ordinaci, protože nemá čas, zapomněl donést zprávu ze školy atd. Řada těchto rodičů dokonce prošla kdysi v dětství nějakým vyšetřením, často v době, kdy u nás léky ještě nebyly k dispozici, používal se jiný název poruchy, někteří dostali označení „zlobivý, neukázněný“, a to bylo vše. S věkem se příznaky ADHD mění, v dospělosti je méně projevů hyperaktivity, přetrvává nepozornost, impulzivita (náhlé nápady, zapomínání, chaos v organizaci práce a domácnosti atd.) Rodiče často ani nenapadne, že se jedná o stejný problém, jaký má jejich dítě. Pokud ale podobnost pochopí a vzpomenou si na své pocity ve škole, když byli soustavně napomínaní a deptaní neúspěchy, mohou být pro své dítě výborným pomocníkem v léčbě, protože se lépe vcítí do toho, co jejich dítě prožívá. Děti s ADHD mají problémy nejen s chováním, mají také velký problém se zapojením do kolektivu. Mívají nižší sebevědomí, přebírají někdy roli třídního „šaška“, mají pocit, že nikdy nic neudělají dostatečně dobře, málokdy zažijí opravdovou pochvalu a ocenění od rodičů, učitelů nebo ostatních dětí.

Jak se nemoc ADHD léčí, ale také třeba i to, zda je každé dítě vhodné pro danou léčbu či jestli má paní doktorka Uhlíková přehled o dětech s diagnostikou ADHD, dnes už dospělých, to si přečtete příští týden v druhé polovině rozhovoru.

mudr

MUDr. Petra Uhlíková, vedoucí lékařka denního stacionáře pro dorost Psychiatrické kliniky 1. LF UK  a VFN a asistent 1. LF UK.

 

 

 

 

 

Související články:

Reklama