V minulém týdnu jsme vám přinesly část rozhovoru s MUDr. Petrou Uhlíkovou, vedoucí lékařkou denního stacionáře pro dorost Psychiatrické kliniky 1. LF UK  a VFN a asistent 1. LF UK a také spoluautorkou publikace, věnující se problematice dětského syndromu deficitu pozornosti, zvaném ADHD. Přinášíme druhou, neméně zajímavou část rozhovoru.

Minule jsme skončily u otázky, zda je onemocnění ADHD dědičné a jestli ho mohou dostat i děti našich dětí. Následují další otázky a začneme tou, jak se vlastně nemoc ADHD léčí a jestli je každé dítě vhodné pro danou léčbu.
Odpovídá MUDr. Petra Uhlíková.
 
Jak už jsem říkala, léčba by se měla řídit doporučenými postupy psychiatrické péče. To, že z diagnóz dětské psychiatrie máme doporučený postup pouze pro ADHD, ukazuje, jak je tato porucha častá a významná. Pokud je u dítěte tato diagnóza stanovena, rozhodně bych doporučila začít s léčbou. Nejhorší možná strategie je „čekat, jestli to nepřejde“ a riskovat vysoce pravděpodobný rozvoj dalších poruch. Povědomí o možnostech léčby se zlepšuje, stále je však u nás správně léčeno jen asi 10% dětí s ADHD.

Léčba by měla být komplexní, jako nejúčinnější se jeví léky v kombinaci s psychoterapií, která zahrnuje nácvik změn chování, režimová opatření, posilování motivace k jinému chování, vytvoření systému odměn a trestů atd. Nejčastěji probíhá formou rodinné terapie a začíná edukací rodičů a dítěte- lékař jim vysvětlí příznaky, možné následky a možnosti léčby ADHD. Pokud jsou příznaky výrazné už v předškolním věku, začíná léčba psychoterapií, v závažných případech lze podávat léky už v tomto věku. Pokud mají rodiče z podávání léků obavy, je vhodné, aby je probrali se svým lékařem a léčbu začali pouze psychoterapií. Správně vedená psychoterapie nemůže ublížit ani zcela zdravému dítěti, rodiče ale musí počítat s tím, že je časově náročnější a bez doprovodné medikace méně účinná.

Z léků určených k léčbě ADHD máme k dispozici dvě odlišné látky, které ovlivňují pozornost. Ne každá z nich je vhodná pro všechny děti, záleží na přítomnosti dalších poruch, např. zda je dítě úzkostné nebo jestli bylo někdy léčené pro epilepsii atd. Rodiče se často domnívají, že neklidné dítě léčíme tlumivými léky, a že bude unavené, ospalé, apatické. Tyto látky se používaly v minulosti, protože nebyla jiná možnost, jak děti zklidnit.
V současnosti se podávají v kombinaci se základními léky pouze u dětí s extrémním neklidem nebo poruchami chování nebo u dětí, které z nějakých důvodů základní léky pro ADHD nemohou užívat. V případě přidružených poruch nálady nebo spánku se léčba může kombinovat s dalšími léky, například antidepresivy.

Na základě zveřejněných příběhů jsme dostali do redakce řadu dotazů, z nichž mnohé se týkaly toho, zda tato nemoc v dospělosti sama vymizí a jak poté děti, které tuto nemoc prodělaly, fungují v dospělosti.
Porucha nebo její příznaky přetrvávají až u 80% dospívajících a 60% dospělých. Pokud jsou přiměřeně léčeni, mohou tyto projevy být v dospělosti nenápadné, protože poruchu pozornosti a další potíže pacienti kompenzují naučenými strategiemi chování, například omezí zapomínání na běžnou úroveň tím, že se naučí automaticky používat diář, záznamník, vyberou si dobrou sekretářku atd. Už jsem zmínila dlouhodobé následky neléčeného ADHD, rizika rozvoje dalších poruch, menší úspěšnost sociální i pracovní. Většina pacientů končí s komplexní léčbou v době dospívání, kdy dozraje motivace, vůle a další vlastnosti potřebné ke studiu a k používání naučených strategií žádoucího chování, a kdy se na své obtíže adaptují do té míry, že nejsou svému okolí nápadní. I tak často přetrvávají hlavně subjektivně vnímané obtíže, pacienti uvádí, že se někdy hůř soustředí, mívají pocity vnitřního neklidu, mívají pocit, že na stejnou práci musí vynaložit větší úsilí než jejich okolí, ale navenek fungují srovnatelně s jedinci, kteří ADHD nemají.

V České republice v současnosti není žádný z léků používaných u dětí schválený také pro použití k léčbě ADHD v dospělém věku, i když je to běžné i v okolních zemích. Schvalovací proces ale probíhá a léky by měly být k dispozici i u nás, doufáme, že v dohledné době.

Vy sama jste v kontaktu s léčenými dětmi i poté v dospělosti? Chodí na nějaké „preventivní prohlídky“ nebo už není potřeba?
S některými pacienty jsem v kontaktu, hlavně v případě, kdy studují vysokou školu a občas potřebují obnovit nějaké studijní dovednosti, nebo mají nějaké problémy a chtějí se ujistit, že nesouvisí s jejich ADHD příznaky. Na preventivní prohlídky nechodí, ale většinou se vrátí i po letech s nějakým problémem, o kterém si myslí, že souvisí s ADHD. Často jsou to právě studenti vysoké školy, kteří střední školu zvládli i bez užívání léků, ale nezvládají systém vysokoškolského studia, kdy se chtějí naučit ve zkouškovém období velké množství informací a potřebují dlouhodobě udržet pozornost.  Zažila jsem i návrat dospělého pacienta, který v době základní školy krátce užíval léky na ADHD, rodiče si pak ale tuto léčbu nepřáli a do ambulance přestali chodit. Pacient si ale pamatoval, jak se s léky cítil, a těsně po 18. narozeninách přišel se žádostí o pokračování léčby bez vědomí rodičů.

Paní doktorko, já už mám děti dospělé, ale přesto by mě osobně zajímalo, existovala tato nemoc už dřív, třeba dejme tomu před třiceti lety? Nebo je to něco nového, třeba jedna z nových forem civilizační nemoci?
První odborná práce o této poruše je z roku 1902, určitě nejde o civilizační nebo moderní onemocnění. Výskyt poruchy je uváděný stále ve stejném počtu, až 6% dětí, 3x častěji se vyskytuje u chlapců. Došlo ale k vývoji chápání této poruchy a jejího názvu, před 30 lety byla spíše diagnózou psychologickou, byla označována jako lehká mozková dysfunkce a léčba spočívala především v nápravě školního fungování pedagogickými a psychologickými metodami. Nyní je tato porucha chápána jako neurovývojová porucha, jejímž podkladem je převážně geneticky a částečně prostředím podmíněný odlišný metabolismus přenašečů informací v centrálním nervovém systému. Mohlo by se zdát, že poruch ADHD přibývá, ale spíše se této poruše věnuje větší odborná pozornost, také víc dětí a rodičů vyhledává pomoc, protože v současné záplavě informací, podnětů a nabídek různých možností jedinci s poruchou pozornosti snáze selhávají v plánování, udržení pracovního postupu a dokončení činnosti.

Co byste na závěr vzkázala těm rodičům, kteří si nejsou jisti zhoršeným chováním svých dětí? Mají nad tím mávnout rukou anebo se jít raději hned poradit. A v jakém časovém horizontu? V jakém období?
Rodičům, kteří jakkoli pochybují o zdravém psychickém vývoji svých dětí, bych určitě doporučila co nejdříve vyhledat odborníka. Pouze několik závažných psychiatrických příznaků vyžaduje vyšetření neodkladně, především jakékoli formy agresivity vůči sobě nebo okolí, v ostatních případech lze doporučit objednání do běžné ambulance. Samotné vyšetření dítě nijak nezatíží, jedná se o rozhovor, u mladších dětí se k vyšetření používají hračky, obrázky. I když se nakonec ukáže, že se jedná o zdravé dítě, je vyšetření na místě, protože jeho chování i vývoj může negativně ovlivnit nervozita a pochybnosti rodičů, kteří pak nevědí, jak se k dítěti chovat, co po něm mohou a nemohou vyžadovat, a co mají od něj čekat. Není žádná výjimka, že rodiče přijdou se zdravým dítětem, u kterého jsou nápadnější nějaké běžné vývojové změny, které lze považovat v určitém věku za normální, například to může být hyperaktivita v předškolním věku nebo vzdorovité chování v pubertě. V tomto případě je dostatečnou pomocí edukace -  vysvětlení a ujištění rodičů, že chování dítěte odpovídá normě a jeho věku. Je chybou vyčkávat a problém neřešit, protože pokud by se jednalo o probíhající neléčené duševní onemocnění, může dojít k trvalému poškození vývoje a zdraví dítěte, což se týká nejen ADHD, ale psychických poruch obecně.

Děkuji za rozhovor

fotopetraMUDr. Petra Uhlíková, vedoucí lékařka denního stacionáře pro dorost Psychiatrické kliniky 1. LF UK  a VFN a asistent 1. LF UK

Související články

Reklama