MUDr. Martin Jan Stránský, neurolog a přednosta Polikliniky Na Národní v Praze, už léta usiluje o změnu v přístupu k učení a výchově jako takové. Podle něj dostává dětský mozek v přechodu z prázdnin do školních lavic už tak hodně zabrat, a k tomu ještě mnohdy to nesmyslné školní biflování.

Názory pana doktora se mi moc líbí, a tak jsem mu položila ještě dalších pár otázek, jejichž odpovědi jistě zaujmou mnohé z vás, které máte školou povinné děti, případně vnuky.

MUDrStr

Pane doktore, vezměme to takříkajíc od podlahy. Vy tvrdíte, že školský systém u nás je špatný. V čem konkrétně?
Školský systém není u nás vytvořen k tomu, aby se děti učily přemýšlet a řešit problémy tak, jak to budou muset dělat celý život. Že to je špatně, vědí podvědomě i sami žáci. Potvrzují to například výsledky průzkumu spokojenosti žáků a jejich učitelů organizace PIRLS/TIMSS. Podle nich chodí například ráda do školy pouze třetina českých žáků a spokojených učitelů jich učí jen 40 procent. Jak může taková třída vypadat a působit?

Budoucnost dokládají i další výsledky, například podle České studentské unie vnímají studenti vývoj školství jako zhoršující se. V průzkumu Světového ekonomického fóra jsme propadli na 46. místo. Před nás se dostaly i státy jako jsou Indonésie, Ázerbájdžán a Turecko. Konkurenceschopnost ekonomiky je však také závislá na úrovni a flexibilitě našeho školství. Ale v žebříčku nejlepších světových univerzit je slavná Karlova univerzita ve čtvrté stovce. Na tato fakta neupozorňuji jen já. Chci lepší budoucnost pro naše děti i naši společnost. Pokud se něco nezmění, nic se nezlepší.

Škola začala teprve nedávno, děti, i ty starší, jsou stále myšlenkami jinde, jak dlouho podle vás trvá, než se aklimatizují?
Pro některé děti to nemusí být úplně jednoduché. Rychlost aklimatizace záleží převážně na tom, jaký způsob výuky používá jejich učitel. Jestli je do výuky zařazena potřebná dávka otevřené diskuse, tak měl by být přechod slibný. Pokud jsou ale děti nuceny posadit se do lavice a začít nesmyslné biflování seznamů a dat, tak to nemusí být vůbec šťastné.

Jste pro to, aby se děti nižších ročníků ve škole neznámkovaly?
Známka je způsob, jak hodnotit postup žáka podle nějakého obecně zvoleného měřítka. Jeho správné stanovení je důležitější, než známka samotná. Podle mne by se tedy měla známkovat snaha žáka o to, aby využil vlastní potenciál – tedy zjednodušeně řečeno, pracovitost proti lenosti. Z pohledu otce i neurologa si myslím, že jednička z dobré snahy je důležitější než čtyřka za to, že jsem nevěděl datum narození Karla IV. (které mimochodem vždy zapomenu). Známky druhého typu – a u malých dětí především – podle mne nemají žádný smysl. Nehodnotí totiž to, co je pro vývoj dětí skutečně důležité, a to je rozvoj jejich schopnosti přemýšlet a řešit problémy.

Očividně zastáváte Komenského: Škola hrou. Ale nemáte strach, že se to pak zvrtne? Že žák ztratí naprostou autoritu před učitelem?
Naopak! Vážila jste si někdy někoho míň proto, že vás naučil něco nového, že vás to bavilo a že jste na to dokonce přišla sama? 

Máte představu, kolik vydrží kapacita dětského mozku? Je třeba možné, aby se dítě, a teď to prosím berte s rezervou, z učení i zbláznilo?
Mozek se vyvíjí do zhruba sedmi let. Ale i poté se v něm vytvářejí nové trasy a zdokonalují se schopnosti. Hlavní překážkou, která tomuto procesu brání, je stres. Ten je převážně psychický. Jeho důvodem však není to, že se musí učit něco, co nechce, ale spíše to, že neví, proč to má dělat a jaký to má mít vlastně smysl.

Jaký je Váš názor na specializované základní školy (hudební, taneční, matematická)? Není to příliš velká zátěž, jak ze strany školy, tak ze strany rodičů?
Naopak. Obecně platí, že čím mladší mozek, tím lépe se umí nejen přizpůsobit, ale také nabírat nové schopnosti. Malé děti se například naučí nový jazyk minimálně třikrát rychleji, než jejich rodiče. Právě proto je tak důležité zachytit základní směry rozvoje a talenty dítěte v tom správném věku. Pokud se to povede, je to pro dítě i společnost tou největší odměnou.

Kdy podle vás končí dětství?
Doufejme, že nikdy! Aby byl ten náš život co nejspokojenější a nejbohatší, měla by v něm určitá dávka dětství setrvat až do smrti.

Ještě jedna věc by mě hodně zajímala. Spoustu věcí, které jsem se třeba já učila ve škole, zlomky, rovnice, fyzikální zákony a nevím co všechno, jsem nikdy v životě nepotřebovala, ani je nepoužila, je nutné, aby děti znaly všechny obory? A pokud ne, od kterého věku by měly být děti podle jejich schopností rozděleny. Je to vůbec reálné?
Obecně se tvrdí, že se musíme naučit určité základy, např. data, kulturní a historické doby, chemické prvky, přírodní jevy atd., abychom vůbec mohli „jít dál.“ Když se ale podíváme na otázku z pohledu reálných podmínek skutečného světa a jeho fungování, zjistíme, že jde o jakýsi logický klam. Nejúspěšnější lidi, kterých si vážíme, se jimi stali nikoliv tím, že biflovali fakta, ale že se naučili reagovat, integrovat a navrhovat řešení. Pokud neznali některý ten „základ,“ tak si ho rychle našli. Během výuky je tedy důležité nastavit základy, ale není už tak podstatné, zda si je děti zapamatují. Mnohem potřebnější je naučit se, jak diskutovat a jak přemýšlet. 

Jak dlouho vykonáváte své povolání a proč jste si vybral právě obor neurologie?
Lékařem jsem se stal před třiceti lety, nejprve jsem získal specializaci v interně a následně i v neurologii. Neurologie se vyvinula převážně postupným poznáváním anatomie mozku – zjistili jsme, které části dělají jaké věci. Dnes se pouštíme do něčeho, co lze nazvat anatomií myšlení. Máme přístroje i metody, které nám ukazují nejen kde, ale také jak se tvoří myšlenky i reakce. Bez nadsázky lze říci, že právě neurologie nám může poskytnout odpověď na otázku: Co to vlastně je lidskou bytostí? A proto mám neurologii rád.

stojicipandoktor

Kdybyste měl tu moc změnit mávnutím proutku systém školství u nás, co by bylo tou první velkou změnou?
Klíč k dobré škole jsou dobří učitelé a dobrá výuka, v níž je vše podchyceno motivačními prvky. Ty se musí soustředit na dvě věci: na příznivé výsledky v evropských standardizovaných zkouškách a na úspěšném postupu do pracovních míst. Tak si zajistíme schopnou intelektuální rovinu i konkurenční schopnost, což je právě to, co rozhodne o budoucnosti našich dětí i celé naší společnosti.

Co byste vzkázal rodičům dětí školou povinných? 
Průzkumy dokazují, že na rozdíl od studentů a učitelů, je většina rodičů se systémem školství spokojena. Není divu, mnohokrát uznat to, čím jsme sami prošli, je přirozený reflex. Bylo by proto dobré, aby rodiče kriticky posoudili, jestli jejich děti dostávají dobrou výuku v intencích, o kterých jsme už mluvili. A pokud zjistí, že ne, měli by usilovat o potřebné změny.

Děkuji za rozhovor, ať se Vám daří v práci i v soukromí.

foto poskytl: MUDr. Martin Jan Stránský

Reklama