.

MUDr. Jan Cimický: Ženy jsou v přístupu ke svým problémům daleko zodpovědnější než muži

Bulvár

MUDr. Jan Cimický: Ženy jsou v přístupu ke svým problémům daleko zodpovědnější než muži

„Co je to zbláznit se? To nic neznamená,“ říká náš přední český psychiatr MUDr. Jan Cimický. Vysvětlení tohoto pojmu, ale také třeba i to, že ženy jsou v řešení svých problémů daleko zodpovědnější, se dozvíte v následujícím rozhovoru. A nahlédneme i malinko do soukromí.

S naším předním psychiatrem Janem Cimickým jsem se sešla v jeho pracovně Centra duševní pohody Modrá laguna, sídlícím na Praze 6. Místo je to vybrané opravdu dobře. Vilová čtvrť, touto dobou navíc s rozkvetlými zahradami, klid a pohoda. Samotný vstup do centra spíš působí, jako byste přijeli k babičce na prázdniny. S tím rozdílem, že místo vlídné a usměvavé babičky vás přivítá stejně vlídný a usměvavý pan doktor Cimický.

mydva

Z vašich pacientů určitě polovina starostí spadne jen při vstupu do této oázy klidu.
To byl právě i jeden z důvodů, proč jsem odešel z Bohnické léčebny a založil toto centrum. Tady není to prostředí tak nemocniční, pacienti se zde cítí lépe, je to tady pro ně více domácí.

Jak dlouho už funguje centrum Modrá laguna? (mimochodem příznačný název)
Od roku 1996, předtím jsem působil pětadvacet let ve zmíněné Bohnické psychiatrické léčebně, od roku 1981 pak i jako primář.

janČtvrt století v Bohnicích, za ta léta vám prošly pod rukama určitě stovky pacientů, vyslechl jste stovky příběhů, ne-li tisíce, neměl jste někdy Vy sám pocit, že se z toho „zblázníte“?
Co je to zbláznit se? To nic neznamená. Když už toho má člověk dost a je unavený, to ano, to se samozřejmě stává poměrně často, ale zbláznit se, to ne. Pracovní oblast musíte něčím vykompenzovat, něčím, co vás uvolní. U mě to byl například sport, zejména tenis, a pak také psaní a překládání.

K vaší literární činnosti se ještě dostaneme, teď bych se s dovolením ještě pozastavila u vašeho povolání, vlastně můžeme říct i poslání. Mně osobně se například vždy pletly pojmy – psycholog a psychiatr. Jaký je v tom rozdíl?
Protože jste ještě asi ani jednoho nepotřebovala. V těchto profesích je zásadní rozdíl. Psychiatr je vystudovaný lékař, absolvent fakulty všeobecného lékařství, který se pak specializuje na obor psychiatrie. Kdežto psycholog, to je absolvent filosofické fakulty, čili vlastně teoretik. Podstata je v tom, že psycholog nemůže na rozdíl od psychiatra ani ordinovat žádné léky, nemá k tomu oprávnění.

Děkuji za vysvětlení. Vy jste vystudoval Lékařskou fakultu University Karlovy v Praze. Ihned poté jste nastoupil do psychiatrické léčebny v Bohnicích?

bohniceAno, jak jsem se zmínil, byl jsem tam pětadvacet let, až do založení centra Modrá Laguna.

Dnes je celkem běžné, že jde člověk k psychiatrovi, ale dříve jako by se lidé za to styděli, dejme tomu právě v době, kdy jste působil v Bohnicích. Nemáte ten pocit?
Do psychiatrické léčebny lidé přicházeli a dodnes přichází většinou už v době, kdy neuvažují, jestli se stydí, nebo nestydí. To jsou ty nejtěžší stavy, a ty jsou v léčebně pořád. Bohnice byla instituce, lůžkové zařízení, kde se ta pomoc dala poskytnout.

Jaké jsou nejzávažnější stavy, které člověka dovedou na psychiatrii?
Můžeme to rozdělit, na jedné straně na poruchy a na straně druhé na choroby. Zjednodušeně řečeno, mezi velké psychiatrické choroby patří schizofrenie, okruh schizofrenní psychózy, a pak deprese či maniodepresivní psychóza, kdy se mánie a deprese můžou střídat. Dnes se používá název bipolární porucha. A pak jsou tady třeba poruchy inteligence, nebo poruchy vrozené či získané, a samozřejmě poruchy „třetího věku“, kterým se dříve říkávalo poruchy stáří. Sem patří demence, alzheimer apod. A nesmíme zapomenout na závislosti…

Avšak převahu pacientů tvoří ti s poruchami středního věku, dříve se tomu říkalo neurózy, to znamená přechodné poruchy, včetně všech reaktivních depresí, stavu únavy, poruch spánku, řadíme sem i poruchy přizpůsobení, patří sem i dekompezované stavy osobnosti, kdy je člověk dlouhodobě vystaven zátěži a najednou ji nezvládá, patří sem i záchvaty paniky... Těch problémů, se kterými můžou lidé přijít, je opravdu celá řada.

Jsou častějšími pacienty muži, nebo ženy?
Víc chodí ženy, i když už to není tak markantní, i na muže došlo. Ale muži se spíš bojí, čekají, že to nějak dopadne, zatímco žena na sebe přece jen více dbá. Ženy přicházejí ve všech oblastech medicíny daleko dřív. Přijdou se s problémem poradit a mají snahu ho řešit.

Jak dlouho trvá taková léčba? Myslím třeba od první návštěvy u vás? Existuje nějaká hranice doby léčby?
Nemůžeme předem říct, jestli se nám podaří člověku pomoct úplně, nebo alespoň zčásti. I když z té části se to většinou podaří. Většina pacientů jsou dneska lidi, kteří jsou vystaveni dlouhodobému stresu, nějaké zátěži, takže v reálu se to pak projevuje. Vzhledem k tomu, že tady u nás v Centru máme možnost kombinovat relaxační techniky a akupunkturu, která stimuluje aktivní body v organizmu a vede ho k tomu, aby se sám začal bránit, tak se to daří. A k tomu můžeme navíc nabídnout i nějaké psychologické pohovory, které zde shodou okolností zajišťuje velmi dobrá psycholožka, zkušená zejména v oblasti sportu, bývalá slavná československá tenistka Helena Suková. Snažíme se pomáhat co nejširšímu množství lidí.

Je možné, aby někomu chyběl hormon radosti a štěstí? Jako se například v této souvislosti psalo o herci Jiřím Langmajerovi?
Říká se tomu tak. Když to řekneme zjednodušeně, tak je tam u člověka opravdu porucha na této enzymaticko hormonální úrovni. Ale dnes existuje celá řada léků, které dokážou tuto problematiku zvládat a pomoci člověku vrátit se do jeho přirozeného stavu.

A co stres, pane doktore?
Prosím vás, co je to stres? To je všechno, co na nás doléhá zevnitř i zvenčí. Je to působení všech vlivů, ať už klimatických, politických, výchovných, vzdělávacích... prostě to, co na nás doléhá. Co zvládáme či nezvládáme. To v nás pak může vyvolat dvě polohy stresu. Buď ten, který nás drží pohromadě, vede a tlačí dopředu. Tam, kde to překročí tu hranici a z eustresu to přejde do distresu, to znamená že víme, že se po nás něco chce, ale my už to nezvládáme, tak tady už má ten stres negativní účinky, které se podepisují na našem zdraví.

cimicky

Pojďme nyní od stresových situací k odlehčenějšímu tématu, k zábavě, koníčkům, volnému času. Léto ťuká na dveře, kam se letos chystáte na dovolenou?
Vzhledem k tomu, že provoz naší ordinace vyžaduje přece jen velkou práci a hodně času, tak je pro mě dost obtížné úplně vypustit. Snažím se tady být pár dnů v týdnu i přes léto. Problém je také v tom, že když tady náhodou nejsem, tak lidi prostě k nikomu jinému nechtějí. Už jsem zkoušel, že by tady zastupoval někdo jiný, ale oni řeknou: Tak já počkám, až tady budete Vy. 

Takže se nemůžete sebrat a třeba na tři týdny někam odjet?
To určitě ne. Když někam jedu, třeba jen na deset dní, že to spojím s víkendem, tak mě tady pak čeká o to víc práce, předtím i potom. Holt je to taková daň za to, že naše zdravotnické centrum funguje a je zaběhlé. A když už se snažíme pacienty ošetřovat, nemůžeme je pak nechat napospas sobě samým.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Tak jako úplně malý jsem chtěl být penzistou, to se mi brzy splní. A pak jsem váhal mezi několika profesemi, vždy mě bavil dějepis, také jazyky, hlavně překládání, a také hodně divadlo. Jsem z generace, kdy spousta mých kamarádů z dětství u divadla nakonec opravdu zůstala.

Například kteří?
Tak třeba Olda Vízner, Jaromír Hanzlík, Petr Štěpánek, Jirka Štěpnička... my jsme všichni stejně staří a s některýma jsem chodil i do školy. Třeba s Láďou Tesaříkem, Honzou Rosákem, s Jarkou Brouskovou... to jsou všechno lidi, kteří dělají divadlo a herectví aktivně.

brabec

Jan Cimický s hercem Vladimírem Brabcem na premiéře filmu Pamětnice

Vy jste si ale k hereckému kumštu také malinko přičichnul, mohli jsme vás vidět například ve filmu Pamětnice.
A pak také v Bastardech. Ale dělal jsem například i poradce režisérovi Karlu Kachyňovi ve filmu Pozor, vizita. Hned v titulcích, jak tam pochodují ti lékaři, tak se tam také mihnu. Ale to jsou jen takové malé role, to nestojí za řeč.

ukázka z filmu Pozor vizita (1981), poznáte v záběrech mladého lékaře Jana Cimického?

I malých rolí je potřeba. Jaké máte rád filmy? Z kterého období?
Ono se ani nedá říct, z kterého období. Mám rád filmy laskavé, kde se člověk může s příběhem nějak identifikovat nebo se proti němu postavit. Třeba takový film: Hoří, má panenko se těžko identifikuje, ale je to prostě něco, co mapuje náš život, naši společnost. My můžeme říct: Bohužel, tak to je, anebo se vzbouřit: Kdepak, tak to není! Ale to není jen otázka filmu, to jen třeba také otázka literatury. Například Švejka bude glorifikovat spousta lidí, a jiní budou zase naopak naštvaně říkat: Ne, tak to není, takový Čech přece není.

A je takový Čech? 
V mnoha případech ano.

Pomalu jsme se dostali ke zmiňované literatuře, k oblasti, ve které nejste žádným nováčkem. Nedávno jste křtil v Luxoru vaši, zatím poslední knihu, Testament hraběnky Tiefenfeldové. Kolik už jste vydal knih?
Můžu říct, že opravdu hodně, myslím, že něco přes devadesát, některé vyšly i opakovaně. Nedávno za mnou přišly na knižním veletrhu dvě dámy s tím, že mají všechny moje knížky, od úplného počátku. To je potěšující, protože takoví lidé jsou zároveň i svědky toho, jak se ta literární linie vyvíjí.

Námětem vašich knih je vaše práce?
Jsou věci, kde můžu využít určité medicínské prvky, ať už z psychiatrie, nebo chirurgie, protože to je oblast, která lidi zajímá. Ale jinak píšu ve všech oblastech přes román, povídky, poezii až po překlady.

Z jakého jazyku překládáte?
Hlavně z francouzštiny. Přeložil jsem řadu divadelních her, co teď v poslední době vyšly, překládám také verše a překládal jsem už také z čínštiny, to ovšem přes francouzštinu.

To musí být těžké.
To je těžké, ale já si psaní i překlady ordinuji pro radost. Baví mě to, vlastně si u toho odpočinu.

A co u tenisu? Ví se o vás, že jste výborný tenista.
Výborný určitě, a navíc, bohužel, už jen byl. Dneska, po té havárii, co jsem prožil, se pohybuji hůř, takže už tenis sleduji jen pasivně.

Kdy se vám stala havárie?
Před třemi lety, na dálnici. Přežil jsem, ale organismus dostal hodně zabrat.

Přehodnotí člověk po takové události svůj vlastní život?
Určitě. Pamatuji si dobře, když do nás ten automobil zezadu narazil a my vletěli do svodidel. Já jsem seděl na sedadle spolujezdce. Řidič vykřikl, protože si to hned uvědomil, já také, ale pak už si vůbec neuvědomuji, co se stalo, jen si přesně pamatuji jedinou větu, kterou jsem řekl: teď je konec, teď to zhasne. A ono to opravdu zhaslo. Ale pak se mi to zase nějak rozsvítilo, a když nás stříhali z auta, tak ty endorfiny fungovaly stoprocentně.

To je hrůza. Měl jste nad sebou určitě anděla strážného. Pojďme raději k něčemu veselejšímu. Tady v pracovně máte nad sebou v rámečku obrázek zpěvačky Jarmily Šulákové, máte rád lidový folklor a Valašsko?
S Jarmilou Šulákovou se přátelíme a známe opravdu už řadu let, ještě když žila její maminka. Mám ji moc rád a pokládám ji za naši nejlepší zpěvačku. Vždycky, když jedu někam na Moravu, třeba do Luhačovic, tak se u ní zastavím.

Ona bydlí ve Vsetíně, viďte? 
Ano, je to královna Valašska.

jarmila

dlouholetá kamarádka, lidová zpěvačka Jarmila Šuláková

Doslechla jsem se, že jste také vášnivým houbařem.
To se o mně ví, hrozně rád jezdím na chalupu, kterou máme nedaleko u Prahy, tam chodím hodně do lesa, a když rostou houby, tak houbařím. Také jsem se dřív hodně a rád věnoval turistice a cestování.

Souhlasíte s tím, že lidé cestují více do zahraničí, aniž by poznali svou vlastní zem?
Ano, je to určitě chyba, měli bychom ji znát, ale tak je to skoro ve všech zemích. Znám například řadu Francouzů, kteří v životě nebyli u Eiffelovky. Člověk si prostě toho, co má moc blízko, moc neváží. Vždycky ho láká víc to, co je za plotem u sousedů. Není divu, že lidi chtějí cestovat, dříve nemohli. I když dnes už to není až do takové míry, jako těsně po otevření hranic, přesto to člověka láká.

V době, kdy já jsem hodně cestoval, tedy ještě za bývalého Československa, jsem skutečně procestoval celou republiku, od Aše až k Michalovcům. Můžu potvrdit, že je u nás spousta krásných míst, které stojí za to navštívit a poklonit se. Ale také se to nedá zvládnout všechno, člověk by to měl naplňovat postupně.

Otevřením hranic se nám sice dostalo možnosti cestování, ale nezdá se vám, že přibylo také více nebezpečí?
Tak to je samozřejmé. Zase na druhou stranu, žádná prohibice ani žádné vězení nezaručí, že se tam droga nedostane. Stěžovat si, to by bylo asi zbloudilé. Je dobře, že se lidi můžou dívat, jak je to jinde, že můžou porovnávat, protože jedině tak se může vývoj posouvat dopředu. Jestliže si budeme myslet, že jenom já na svém dvorečku dělám všechno nejlíp, tak pak je to ta nejlepší cesta zase o krok zpátky...

Děkuji za hezký závěr rozhovoru!

portret

Vizitka

  •  MUDr. Jan Cimický CSc., se narodil 23. února 1948 v Praze v rodině právníka
  • Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze
  • Roku 1972–1996 pracoval v PL Bohnice, od roku 1981 působil tamtéž jako primář
  • Od roku 1975 je ženatý, má syna Filipa, který vystudoval práva
  • V roce 1996 otevřel Jan Cimický privátní „centrum duševní pohody Modrá laguna“
  • Jedná se o předního a uznávaného českého lékaře v oboru psychiatrie, u jehož jména si můžete přečíst také: básník, spisovatel a překladatel.

Čtěte také:

   
27.05.2011 - Rozhovory - autor: Alexandra Stušková

Komentáře:

  1. [11] pinokio [*]

    Moc se mi článek líbil.Pan Cimický je sympatický člověk a jeho knížky jsem četla/ne všechny/ a doporučuji.

    superkarma: 0 29.05.2011, 15:48:24
  2. avatar
    [10] peetrax [*]

    Pěkný rozhovor, díky! Sml67

    superkarma: 0 28.05.2011, 14:09:25
  3. avatar
    [9] kobližka [*]

    kobližka — #8 UŽ BLBNU:CHTĚLA JSEM NAPSAT NA ČR 2

    superkarma: 0 28.05.2011, 11:10:18
  4. avatar
    [8] kobližka [*]

    Díky za pěkný rozhovor!Sml67 Je to sympaťák a docela dobře píše,mám od něj jednu knížku.Vždycky mě zajímalo,jak se takový doktor dostal ke psaní.Teď ho ráda poslouchám večer na ČT2.... 

    1. na komentář reaguje kobližka — #9
    superkarma: 0 27.05.2011, 23:23:07
  5. avatar
    [7] femme [*]

    príma člověk Sml67 jen doufám, že ho nebudu potřebovat Sml24

    superkarma: 0 27.05.2011, 20:08:11
  6. avatar
    [6] Eva_CZ [*]

    Sml67 Senzacni clovek a hodne dobry rozhovor! Sml67

    superkarma: 0 27.05.2011, 18:34:45
  7. [5] Alexandra Stušková [*]

    Holky díky Sml16 i já měla z toho rozhovoru dobrý pocit.

    S.Sml22

    superkarma: 0 27.05.2011, 09:24:45
  8. avatar
    [4] Rybulka [*]

    Také chválím rozhovor, pan Cimický je sympaťákSml67 Kdysi jsem od něj také četla jednu historickou knížku, ale že při svém pracovním vytížení vydal přes devadesát knih, to mi teda vyrazilo dech!

    superkarma: 0 27.05.2011, 09:07:25
  9. [3] Anai [*]

    Sml67Sml67 Hezký rozhovor. Tento obor je mi velmi blízký - už od útlého věku jsem znala přesně nejen rozdíl mezi psychologem a psychiatrem, ale i diagnostiku, takže, Sašo, gratuluju Vám Sml16 Jinak pár knížek jsem od pana Cimického četla.

    superkarma: 0 27.05.2011, 08:10:09
  10. avatar
    [2] maje [*]

    tak tohle je hodně sympatický chlapík. díky za skvělý rozhovorSml22Sml67Sml67Sml67

    superkarma: 0 27.05.2011, 07:45:56
  11. avatar
    [1] enka1 [*]

    Výborný človík i rozhovorSml16

    superkarma: 0 27.05.2011, 07:12:09

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme