Ve pátečních prázdninových rozhovorech na víkend se budeme setkávat nejen se známými osobnostmi z řad herců a zpěváků, ale také s osobnostmi z řad „obyčejných žen“, které jsou přesto něčím zajímavé, nevšední a originální. Svými koníčky, svým povoláním...

V minulém rozhovoru jsme s degustátorkou pily sladké víno, dnes budeme sladce spát.
Podařilo se mi uskutečnit setkání s paní doktorkou Annou Vrbovcovou, tč. anestezioložkou soukromého institutu estetické medicíny Asklepion v Praze. Škoda, že nemůžete slyšet její příjemný hlas, který k anesteziologům tak nějak patří, včetně úsměvu a vlídnosti. Snad to mají i v popisu práce, poněvadž si uvědomují, že pacient je před operací tak vystrašený, že mu probleskne hlavou: „Tak, to je možná poslední tvář, kterou na tomto světě vidím, a poslední hlas, který slyším.“
 
Co vy na to paní doktorko?

  AV...

(smích) V popisu práce to samozřejmě nemáme, ale uvědomujeme si, že většina lidí, kteří přichází na operaci, se bojí. Anesteziolog je jedním z prvních, který přichází za pacientem před zákrokem a má s ním pohovor. Je to přirozené, každý člověk se bojí. Strach se tlumí samozřejmě i tím, že se podávají premedikace, farmakum, které způsobuje uvolnění, ale velmi důležitý je právě i ten přímý kontakt s anesteziologem, který by měl být milý a usměvavý, aby vyvolal v pacientovi důvěru.

Aby ho zklidnil.
Ano, aby ho zklidnil. Protože kdyby za vámi přišel před operací někdo nerudný, nepříjemný, tak to tu situaci jenom zhorší. Pacientovi by se pak mohl zvýšit krevní tlak, puls, ale když anesteziolog působí uklidňujícím dojmem, tak vlastně pomáhá i sám sobě, protože potom se mu pacient uspává snadněji.

My jako laici v různých filmech a seriálech z nemocničního prostředí vídáme, jak anesteziolog upozorňuje operující tým například větou: „Dělejte, už nemáte moc času, měli byste končit.“  Takže na vás leží opravdu velká zodpovědnost.
Zodpovědnost anesteziologa je opravdu velká. Když to vyjádřím poněkud laicky, tak člověk v bezvědomí má blíž ke smrti než k životu, protože člověk v anestezii je vlastně v bezvědomí. Celou dobu monitorujeme jeho puls, tlak, prokrvení, dýchání… Anesteziolog má přesný obraz o životních funkcích pacienta, jestli jsou nebo nejsou ohroženy, jestli je pacient stabilizován. Takže takové to: „měli byste si pohnout“, to se neděje jen ve filmech, to je skutečně i v praxi. My musíme stoprocentně spolupracovat s operatérem, upozornit ho, když dochází ke snížení tlaku, ke krvácení apod.

Stalo se vám někdy, že byl operující lékař třeba maličko povrchní a nespolupracoval s vámi?
Někdy je to s těmi chirurgy opravdu boj, protože chtějí za každou cenu něco dokončit, ale nakonec vždycky dojde k dohodě, protože tady jde hlavně o pacienta, ten je prioritní. Ale jsou typy chirurgů, kteří jsou tvrdí a domýšliví, jenže s námi musí spolupracovat, jinak to prostě nejde.

Jak dlouho už děláte práci anestezioložky?
Tak dlouho, že se mi to ani nechce říkat. (smích) Tuto práci dělám už čtyřicet let.

Tomu říkám praxe. Anesteziologie se studuje zvlášť jako obor na medicíně?
Ne to ne. Samozřejmě jako student se o ní učíte, ale já mám například normálně vystudovanou všeobecnou fakultu medicíny a lékařství, potom jsem si udělala první a druhou atestaci z anestezie a resuscitace, a za tím pak samozřejmě následuje  ještě řada kurzů.

Proč jste si vybrala právě obor anestezie?
Začínala jsem na chirurgii, ale obor anestezie se mi vždycky líbil, protože anesteziolog vlastně nakoukne do všech oborů. Je to takový multi-obor, kdy musíte zvládnout kus interny, kus chirurgie…, to se mi moc líbilo, to skládání mozaiky dohromady, kdy jde skutečně o život. Anesteziologie je to velmi zodpovědné povolání, i z toho důvodu jsem si ho vybrala.

stojici

Nyní je vašim pracovištěm soukromý institut estetické medicíny, ale předpokládám, že předtím jste pracovala i normálně ve státní nemocnici.
Ano, předtím jsem pracovala v nemocnici na Bulovce, kde jsem byla svého času zástupkyní primáře a pak jsem odešla na 13 let Maltu, kde jsem pracovala také v nemocnici. No a po návratu jsem se ocitla tady v Asklepionu a pak mám také ještě úvazek na záchrance středočeského kraje, kde normálně sloužím služby.

Co bylo vaším důvodem k odchodu na Maltu?
V nemocnici na Bulovce pracoval jistý ortoped, jehož žena dělala v Polytechně a vlastně ona nám tu Maltu dohodila. V té době tam stávkovali lékaři a zoufale potřebovali anesteziology. Z našeho oddělení jsme tam tehdy jeli čtyři. Začátky byly velmi těžké, protože člověk překonával jazykovou bariéru. Přišli jsme tam v době, kdy jsme si mysleli, že už něco umíme a oni nás sledovali, jestli všechno děláme dokonale. Museli jsme dělat všechno dokonale, a byla to opravdu velká škola. Moc ráda na ten pobyt vzpomínám.

Viděla jste rozdíl mezi lékaři a pacienty u nás a tam?
Pro jižany je typický jejich temperament, oni i každou tu nemoc více prožívají a já jsem se neučila na Maltě jednat s pacienty ještě lépe než tady. Tam si skutečně každý doktor na  pacienta našel čas, vysvětlil mu, že musí na operaci.  V té době to tady u nás nebylo zvykem, doktoři jednali s pacientem stylem, takhle to prostě je a musí se jít na operaci. Nedával se prostor k vyjádření pacientů ani se tolik nebral na zřetel jeho strach. Kdežto na Maltě byli doktoři schopni třeba i nějaké primitivní ženě vysvětlit, že na tu operaci musí, dali si tu práci, námahu a čas, aby ji to všechno trpělivě a rozumně vysvětlili. Skutečně jsem se toho na Maltě naučila hodně, včetně toho, že od té doby beru s dítětem na sál i rodiče. Ještě před zákrokem si vezmou dítě na klín a ono je pak klidnější.

Paní doktorko, je to pro organismus velký šok, toto „násilné uspání“?
Není, protože dnešní anestetika jsou skutečně kvalitní. Dříve se používaly plyny, například halotan, který poškozoval játra, působil špatně na srdce, ale teď jsou ty plyny i věci podávané do žil naprosto bezpečné.

Co se vlastně děje v našem těle, když nás uspáváte? A děje se to takovým tím náhubkem, kterému se říká rajský plyn?
Ten náhubek, jak vy vyříkáte, tím se neuspává, tím se podává kyslík k okysličení mozku, pacienta uvádíme do anestezie tím, že mu vpichujeme léky do žíly. Náhubkem provádíme tzv. okysličení, říká se tomu preoxygenace, aby měl pacient během operace dostatek kyslíku. V indikovaných případech je to naprosto nutné, ale někteří lidi to nemají rádi, a tak pokud jsou úplně zdraví, tak není nutné dát masku na obličej.

No vidíte, já jsem si vždycky myslela, že mě uspává ta maska.
To se vám jenom zdá, jak vdechujete ten kyslík, ale zároveň jsou vám podávány léky na uspání. Potom jsou zajištěny dýchací cesty, ale to už spíte.

Anebo taky ne. Víte, že se mi u císařského řezu stalo, že jsem se vzbudila? Dobře si to pamatuji. Holčička křičela a sestřička také, když zjistila, že nespím.
A můžu se Vás zeptat, kdy se to stalo, kdy jste rodila?

Před 23 lety.
Tak to je možné. Vývoj anestetik šel od té doby hodně dopředu a zrovna u těch císařských řezů se to dříve stávalo poměrně často, protože anesteziolog měl obavu, aby plod nebyl při řezu utlumen. Mohlo se to stát právě z důvodu, že dávky byly nižší, než by měly být, protože anesteziolog přemýšlel o dítěti, aby křičelo a nebylo utlumené. Z té doby je to typické pro císařské řezy.

teď zbytečně nestrašíme budoucí maminky, dnes už se to nemůže stát?
Ne, dnes už jsou taková anestetika, která neprochází placentární bariérou, čili to dítě není utlumené.

Pojďme k opačnému případu. Lidé mají také před narkózou strach, že už se nevzbudí. V čem spočívá hlavní riziko nebezpečí, že se to může stát?
Hlavní nebezpečí spočívá v tom, že lidský organismus nedostane dostatek kyslíku, čili že nejsou okysličeny základní orgány, srdce a mozek, a může tak dojít k poškození celého organismu. To je jediné, co hrozí. Samozřejmě může dojít také k alergickým reakcím na podávané léky, ale to se dá řešit.

Už jste někdy zažila, že se někdo nevzbudil?
Zaplaťpánbůh z těchto důvodů jsem to nezažila. Zažila jsem to jen u těžkých operací, kdy se jednalo třeba o výduť břišní aorty, a pacient byl vykrvácený, takže to bylo na jiném podkladě, ne na podkladě anesteziologické chyby.

Paní doktorko, malinko odbočím, ale nedá mi, abych se Vás v souvislosti s uspáním nezeptala i na Váš názor na euthanazii, byla byste pro nebo proti?
Jsem naprosto proti euthanasii. Myslím, že máme farmaka, není na místě šetření opiáty. Pomocí farmak lze zařídit důstojné umírání. Mluvím o aktivní euthanasii/ firma Dignity Švýcarsko/. S pasivní euthanasií souhlasím, je zbytečné být příliš aktivní v léčbě, když jde o terminální stav.

Pojďme raději k jinému tématu, ke „zdravým /nemocným dětem.“ Bojí se uspání a následných operací více než dospělí?
U dítěte hraje důležitou roli příprava, hlavně od rodičů, neboť každé dítě je jiné, jinak temperamentní. Tady uspávám děti na stomatochirurgii, na ORL, chodím je uspávat na mandličky, na kožní a opravdu musím potvrdit, že hodně záleží na spolupráci s rodiči. My dáme třeba dětem ten pytlíček jako hračku a řekneme rodičům, ať jim vysvětlí, že nafouknou pytlíček a budou spinkat. Dítě má větší pocit jistoty, když vidí rodiče a tolik se nebojí. Tím jak nafoukne pytlíček, tak usne a my si ho pak z náruče rodičů odebereme.

Dospělí už většinou v náručí svých rodičů nejsou, z čeho mají oni největší obavy?
Toho, že se nevzbudí, nebo z toho, co se přihodilo vám, že se naopak vzbudí uprostřed operace. Ale to už se dnes nestává, jsou to zbytečné obavy. 

Mluví lidé při operacích ze spaní? Zdají se jim sny?
Převážně ano. Máme dokonce i farmaka, po kterých jsou hodně ošklivé sny, například po ketaminu, to bývají opravdu nepříjemné sny. Ale také se stane, že třeba někdo řekne: „jé, to bylo krásné, to jsem měl krásné sny“, no a někomu se zdá třeba o práci. (smích) To podkoří mozku opravdu funguje.

A co je příčinou toho, že když se člověk vzbudí, tak je mu špatně a zvrací?
Někteří lidi k tomu prostě mají sklon, většinou ti s nízkým tlakem. Ale my už většinou hned, když uvádíme do anestezie, tak dáváme pacientům dopředu léky proti zvracení. Je pravda, že jsou některé operace, u kterých se tomu nevyhnete, třeba u operací nosu, kdy člověk napolyká krev, ale většinou i tohle už dokážeme léky odstranit.

My jsme se dnes spolu sešly přímo na vašem pracovišti, na klinice estetické a laserové medicíny Asklepion. Když jsem sem vcházela, tak jsem si myslela, že jde „pouze“ o institut krásy, tedy o kliniku plastické chirurgie, kde si ženy nechávají zvětšit prsa, vyhladit vrásky apod., ale jak jsem se od vás dozvěděla, máte tu i dětské pacienty. S čím sem konkrétně chodí? U jakých operačních zákroků je uspáváte?
Tady na klinice se dělá především plastická chirurgie, od abdominoplastik, což jsou velké operace až po drobnější výkony, taky zvětšení prsou, o kterém jste mluvila, provádí se tu odstranění a vyhlazení jizev, odstranění křečových žil apod. U dětí se tu pak provádí ORL výkony, tozn. nosní mandle, krční mandle, ošetření dětí na zubním, anebo také odstranění hemangiomu laserem, na kožním.

Co je to hemangiom?
Lidově se tomu říká oheň.

Děkuji za vysvětlení. Jak jste mi prozradila, pracujete zde od roku 2007 a pod vašima rukama už usnula řada pacientů, včetně dětí.
To ano. A jsem tady moc ráda. Je to nádherný nový prostor, čistý, upravený a usměvavý personál, což také dělá hodně. Rozdíl oproti normální nemocnici je v operativě, je to přece jen trochu jiný druh medicíny. Na druhou stranu, anestezie probíhá na stejné bázi. A co se týká těch dětských pacientů, tak to je moc krásná a čistá práce. Mám ji moc ráda, ráda uspávám děti.

Vy sama máte děti?
Ano, mám dvě dcery.

Vaše dcery i děti na klinice mají velké štěstí, že Vás mají. Děkuji za milý rozhovor, který se zároveň i příjemně poslouchal.
Já děkuji za zájem o poznání a srdečně zdravím vaše čtenářky, snad budou už před operací klidnější.

m

www.asklepion.cz

Čtěte také:

Reklama