Reklama


Marie Terezie. Snad v každém zámku u nás najdete obraz kypré panovnice obklopené spoustou dětí. Malá Rézi, jak jí doma říkali, se stala poslední nadějí habsburského domu. Rod totiž vymřel po meči, a tak nastoupila roku 1740 na trůn po svém předčasně zemřelém otci Karlu VI. Ten prosadil tzv. Pragmatickou sankci, která umožnila vládnout Habsburkům dál. 
Bylo jí 23 let, byla těhotná a teprve 4 roky vdaná.

Krásná dědička trůnu byla velmi žádoucí nevěsta, evropští princové se mohli přetrhnout, ale při výběru partnera zvítězila láska. Na první pohled se zamilovala do vévody lotrinského Františka Štěpána. A on do ní. Vzdal se koruny své země a byla svatba. V dopisech ji František Štěpán oslovoval „myško“, ona se podepisovala jako „nejoddanější a nejvěrnější nevěsta“.

Marie Terezie vládla a bojovala za svou říši, obklopenou nepřáteli. Po boku měla věrného milovaného muže, kterého téměř neopouštěla. Její život byl vyplněn nejen politickými úkoly, ale i soukromými starostmi. Za léta manželství svému muži porodila 16 dětí. Dokázala řešit obtížné problémy, přestože byla téměř stále v jiném stavu nebo v šestinedělí.

František Štěpán nebyl jen „manželem“, ale i velmi schopným politikem. Stal se císařem římsko-německé říše, a ač je Marie Terezie nazývána císařovnou, prakticky jí nikdy nebyla. Vládl její choť.

Ač brzy poznala, že František Štěpán občas vyhledává milostné pletky, odpouštěla mu. Tedy v začátcích manželství. Nazývala jej „starouškem“, manžel jí zase říkal „mé srdíčko“. Jenže srdíčko začalo prohlédat.

Zjistilo, že František Štěpán  má poměr s hraběnkou Colloredovou, manželkou vícekancléře, později si vydržoval milenku hraběnku Vilemínu Auerspergovou a jeho palác na Wallnerstrasse měl řadu nenápadných vedlejších vchodů, kterými přicházely a odcházely četné milenky.

Ale zvrat nastal ve chvíli, kdy ji záliba v jídle změnila v tlustou, i když přívětivou matronu. František Štěpán se začal poohlížet i po jiných milenkách než vysoce postavených. A tak Marie Terezie založila něco jako mravnostní policii. Nechtěla už tolerovat prohřešky svého manžela. 

Policie měla velké pravomoci. Jejím úkolem bylo nejen dbát na mravopočestnost, ale přímo zatýkat a zavírat do vězení mladé dívky přistižené ve vídeňských lokálech v mužské společnosti. Zvlášť měla spadeno na číšnice, v nichž viděla potenciální prostitutky. Dokonce vydala zákon, který ženám zakazoval práci v hospodách. Přistižené servírky, které zákon nerespektovaly, riskovaly ostříhání dohola, polití térem, bičování nebo vymrskání z města.

 

I když se povídá ledacos o jejích „záletech“, byla svému muži po celý život věrná. V poměru k jiným mužům dovedla zachovat vždy důstojnost, i když se nevyhýbala pobavení. Ale vzájemná láska královských manželů vždy zvítězila a přetrvala všechny avantýry. Jeho smrt v roce 1765 pro ni znamenala katastrofu. Do konce života neodložila smuteční šat. Stárla a vzpomínala na svého „starého“. Přežila jej o 15 let.