Byl jsem u svého psychiatra a na druhém sezení mi nabídl, že mne zhypnotizuje. Pokud chcete vědět, jaké to je, přečtěte si následující text.

hypnosa

Můj problém je, že často dávím. Natahuji na zvracení, protože má hlava si usmyslí, že velmi brzy ucítím velmi odpornou vůni. Říkáte si možná, že to není moc velký problém, ale když si vezmete počet psích lejn na ulicích, a tedy počet potenciálních spouštěčů mého dávení... A  pro mne hroší věc je, že rád jezdím do hor a na výpravy do končin, kde je v lepším případě suchá toaleta, v horším volná příroda. A oboje je pro mou mysl velmi traumatizujícím zážitkem. Můj problém se s časem zhoršuje, a tak jsem vyhledal odborníka.

Pěkně mne vyzpovídal, snažil se zjistit, co by za mým problémem mohlo být.  

Na druhém sezení mi řekl, že na vědomé úrovni toho se mnou moc neudělá, zda souhlasím, aby mne zhypnotizoval.
Ve mně to vřelo. Zhypnotizovat? To jako že mne ovládne a řekne, abych dělal blbosti, a já, aniž bych to věděl, je budu dělat? Do toho sílilo vnitřní přesvědčení, že osobnost, jako jsem já, se mu přece nemůže podařit zhypnotizovat. Moje motivace můj problém zvládnout je ale poměrně dost vysoká.

Dospěl jsem k závěru, že to vyzkouším, protože ten doktor je přesvědčen, že mi to může pomoct

Posadil mne do pohodlného křesla. Uvolnil jsem se, zavřel oči a on na mne začal mluvit. Pomalu, vemlouvavým hlasem mluvil ke mně o tom, abych se uvolnil, abych se díval na sebe z nadhledu. Zpočátku mne to vnitřně rozesmávalo, ale bylo mi příjemně a měl jsem pocit, že klimbám a on mne ruší svými slovy. Stále jsem čekal, kdy to přijde, kdy začnu neovládat své tělo.

Nic mi nepřikazoval, jen mluvil, způsobem, že má ruka může být úplně lehká, a když se jí bude chtít, že se může zvednout. Bylo mi to jedno, ale moje ruka se zvednout nechtěla. Zato začala intenzivně bolet v předloktí. Mluvil a já jsem poslouchal tok jeho slov, ale nesnažil se porozumět obsahu. Měl jsem pocit, že jsem na rozhraní bdění a snění s tím, že převažuje bdění.

Po chvíli jsem si uvědomoval, že mi říká, že mohu otevřít oči. Tak jsem je otevřel. Díval se na mne upřeně a pozoroval mne. Sledoval mé reakce. Usmíval jsem se od ucha k uchu. Měl jsem říct, co mne napadá, na co myslím. A já že na tu intenzivní bolest v ruce.

Podíval jsem se na hodiny. Byl jsem překvapen. Myslel jsem, že ležím na tom křesle tak 15–20 minut, a ona mezitím uběhla celá hodina...

Tak byl jsem zhypnotizovaný, nebo ne? Kam se mi ztratil ten čas?

Večer jsem to vyprávěl kamarádům v restauraci a popisoval jsem jim, jak se cítím podivně. Tak jako trochu vyloupen. Jako vykradený sejf. A jak mne bolela ta volně položená ruka ještě asi 20 minut po odchodu z ordinace.

Jsem zvědavý, zda mi tahle léčba pomůže. Jsem si vědom, že dvě návštěvy s problémem, co trvá dvě desetiletí, asi nic neudělá, ale jsem velmi zaujatý tím, co zažívám.

Nikdy by mne ani nenapadlo jít k psychiatrovi. Nikdy jsem ani nepomyslel, že bych se dostal k člověku, co mne bude hypnotizovat.


A jaké máte zkušenosti s psychology, psychiatry, šarlatány i odborníky přes hlavu vy?

To je dnešní téma dne. Tak k němu přispějte na redakční e-mail

redakce@zena-in.cz

Reklama