Člověk čeká na zmoudření takovou řadu let, a když konečně přijde, kráčí si to ruku v ruce s bolestí. A buď přijmete obě, nebo vás moudrost nenavštíví.

O čem že to mluvím? „Na stará kolena“ mi začaly růst osmičky. Co čert nechtěl, tak všechny začaly růst více méně současně a naprosto blbě. Asi mám malou hubu či co, ale ty poslední stoličky se mi tam prostě nechtějí vejít. Rostou pod neuvěřitelnými úhly a svou přítomností viditelně popouzejí i ostatní osmadvacetičlenné osazenstvo. Jinými slovy - poslední tři týdny zažívám peklo na zemi.

Jsem akutní
Začala jsem tedy svůj bolestivý problém rychle řešit. Vyrazila jsem při nejbližší příležitosti (rozumějte, ve chvíli, kdy byla bolest už vážně nesnesitelná) ke své zubařce. Jako akutní případ jsem si přivstala a v čekárně zahřívala sedačku už od půl osmé. V tuto dobu je v ordinaci ještě poměrně klid, a tak jsem byla ušetřena nepříjemného kvílení zubní vrtačky. Díky Bohu! Ostatně kdyby to bylo jinak, asi už bych byla na úprku.

Za osm let na mě zapomněli
Ne že bych se snad bála, ale moje uši jsou zkrátka moc citlivé. To snad mám s některými z vás společné. Když se však otevřely dveře a vyšla sestra, čekal mě mnohem větší šok než bzučivé otáčení vrtačky. Sestra po té, co jsem jí sdělila své jméno a rodné číslo, aby si mohla najít mou kartu, mi oznámila, že už u nich nejsem vedena jako pacientka. Chvíli jsem nechápala, jak je to možné, ale po delším pátraní jsme společně zjistily, že moje vyjmutí z kartotéky způsobilo to, že jsem se u zubaře 8 let neukázala.

Jako bezproblémový pacient nemám šanci
Jako bych za to mohla, že mám jinak zdravé zuby. Bohužel, ani jako takto příležitostného pacienta mě zubařka nevzala zpátky. „Máme plný stav, bohužel. Zubařů je málo.“ No, výborně! Dostala jsem tedy jen radu najít si co nejdříve zubaře a špatně rostoucí osmičky si nechat vytrhnout dříve, než mi v puse způsobí horší věci než jen bolest.

Hledání jehly v kupce sena
Začala jsem pátrat mezi přáteli. Aspoň jednoho zubaře snad najdu, naivně jsem si myslela. Opak byl však pravdou. Stop-stav totiž snad vyhlásili všichni zubáci v celé Praze. Neotevřelo se pár dentistických oborů na zdrávce a hned poptávka převyšuje nabídku. Přátelé tedy aspoň spustili svůj soucit v plném proudu a dělili se se mnou o své historky se zuby.

„To když trhali osmičky mně...“
Barvitě mi popisovali problémy, které je s osmičkami potkaly. Kromě nesnesitelné bolesti mluvili i o zážitcích ze zubařského křesla, když se jim právě ty ošklivé a neposlušné osmičky pokoušely dostat ven. Neodpustili si samozřejmě popisy typu vysekávání zubu, řezání dásně, pracné vytahování zubu ven z rozsekané dásně, a pak ty příhody s obří dírou v puse, do které zapadává kde co, což je hrozně nepříjemné.

Teď je ze mě srab
Jejich historky mě přesvědčily, že jako ten největší srab budu potřebovat plnou narkózu, jinak určitě zubaře pokoušu, pokopu, jen co se ke mně přiblíží s jakýmkoliv nástrojem z chirurgické oceli. Vlastně, za těch předpokladů, že nějakého zubního lékaře vůbec najdu. Do té doby budu jistě zahlcována historkami o tom „jak to skoro nebolí, když drtí čelist“, ale žádným doporučením, kde toho zubního sadistu hledat.

Neulevíte mi v mé bolesti a nedoporučíte mi nějakého hodného zubaře? Nebo mě taky obohatíte o svoje příhody ze zubařského křesla? Máte stále ještě osmičky? Nebo už vám je úspěšně vydolovali? Nebo snad patříte k těm šťastným, kterým ani nenarostly?

Reklama