Moje babička se dožila věku, který se obvykle označuje jako „úctyhodný“. Do devadesátky jí chyběly dva roky, když zemřela. Vychovala dvě děti, celý život se dřela, a pokud se udržela na nohou, nikdy nevynechala návštěvu kostela. Přes to všechno – a teď možná vzbudím pohoršení, ale nešť – přes to všechno jsem k ní úctu nikdy necítila. Lásky k bližnímu v ní i přes tu hlasitě proklamovanou zbožnost nikdy moc nebylo. Kdykoli k nám přijela, hlavním konverzačním námětem byla nepořádnost a jiné poklesky sousedek a ostatních příbuzných. Pomluvila každého, s velkým zápalem a s přesvědčením, že všichni jsou nádoby hříchu, jen ona je ctnostná. Aby toto své ušlechtilé trpitelství náležitě demonstrovala, sedávala na krajíčku židle a jen po dlouhém upejpání se nechala přemluvit, aby něco pojedla. Muselo ovšem jít o nemaštěné brambory, suchý chléb s mlékem a podobné asketické pokrmy. Nikdy mi nevyprávěla pohádku, nikdy se nezajímala o to, jak mi to jde v baletu nebo kam pojedu na tábor. No, abych nebyla nespravedlivá: naučila mě otčenáš.

A musím bohužel říct, že ani s druhou babičkou jsem žádné velké štěstí neudělala. Ta sice neměla sklony k mučednictví, jídlo ale bylo pro změnu veškerou náplní jejího života. Její králík na smetaně, to byla symfonická báseň; nikdy v životě už neochutnám takovou vánočku. Pokud jsem si s ní ale chtěla popovídat o čemkoli jiném, o svých dětských trablích, o škole, o knížkách... nešlo to. Neměla zájem nebo ani moc nevěděla, o čem mluvím. Obětavá, jednoduchá ženská, která za desítky let u plotny málem zapomněla číst a psát. Černochům říkala „ty černé opice“ a její nejoblíbenější úsloví bylo „ať jsme tlustý na tři prsty“. To když mi přes moje protesty zalévala knedlíky omastkem.

Vždycky jsem si přála mít takovou babičku nebo dědu, o jakých se píše v románech. Moudré staroušky, kteří dokážou zajímavě vyprávět o minulých časech, nosí v sobě životní zkušenost, všechno chápou (na rozdíl od rodičů) a provádějí s vnoučaty různá malá rošťáctví. Časem jsem ale pochopila, že stáří samotné ještě vůbec nic neznamená. Že když je někdo bigotní, nesnášenlivý, ufňukaný či omezený v mládí, těžko se s přibývajícími léty změní. To spíš naopak – špatné vlastnosti se ještě zvýrazní. Velkorysí, stateční a veselí lidé naproti tomu zrají jako víno. Je to štěstí vedle nich žít... a nezáleží na tom, že nemůžou na nohy nebo hůř slyší.

Někdy mi ale připadá, že staří lidé jsou dnes na tom hůř než kdykoli předtím. Ne že by se měli tak špatně. Nemusejí tahat uhlí ani vodu, MHD mají zadarmo a někdy je mládež i pustí sednout. Horší je, že už nikoho moc nezajímají. Pochopte – po celé tisíce let lidské historie měla zkušenost jedince, nasbíraná během života, velkou cenu. Byl už slabý a nezastal moc práce, zato ale věděl, kdy zasít a co, vyznal se v počasí, uměl obchodovat i léčit. Za poslední generaci se ale náš život změnil takovým fofrem, že i čtyřicátník má co dělat, aby udržel krok. Životní zkušenost sedmdesátníka je najednou k ničemu. To je dost hloupé, ne? Jak na tom asi budeme my, až nám bude sedmdesát...?

Jak je mi známo, mezi pravidelnými návštěvnicemi naší milé Ženy-in jsou jak dívčiny ledva pubertě odrostlé, tak i babičky. To je ideální příležitost získat názory, tak říkajíc, z obou stran barikády. Tak co myslíte?
 

Mají podle vás staří lidé „patent na rozum“, nebo je to spíš naopak?

Jakou životní moudrost jste se dozvěděla či naučila od babičky nebo dědy?

Nebo máte spíš špatnou zkušenost s hádavými protivnými důchodci?

Pokud už jste sama starší – máte pocit, že jste teď moudřejší než ve dvaceti?

Jak si představujete vlastní stáří? Čeho se bojíte a na co se těšíte?

 

Na vaše dlouholeté zkušenosti i radikální názory se těším na redakce@zena-in.cz. Jedna z vás vyhraje dárek!
Reklama