Mou dlouholetou láskou jsou kamiony, a tak i mou láskou nemůže být nikdo jiný než kamioňák.

Když jsem teda toho svého poznala, tak neměl řidičák ani na koloběžku a já, coby řidička kamionu, jsem jim do firmy přivezla nějaký materiál. Byla jsem mladá a má profese pro ženu atypická a můj drahý se začal zajímat prý jenom o kamion a vrkal u toho jako holoubek... dál jsem ho podle něj uhnala já (není to pravda), ale o tom nechci hovořit.

Asi po půl roce jsme spolu začli žít. Tenkrát jsem byla čerstvě rozvedená a sama s dvěma malými robátky, bylo to v době před "Sametovou revolucí". Po ní se nám začaly otvírat brány Evropy, a protože ten můj chlap mi dal svolení, začala jsem brázdit kamionem celou Evropu.

Děti postupně začaly chodit do školy, a tak můj přítel jim vlastně dělal tátu i mámu. Zastal všechny domácí práce, včetně nákupů a výchovy mých dětí. Já se doma objevila jednou za 14 dní a vždycky bylo všechno v naprostém pořádku. Trvalo to celých 9 let, pak si můj syn přinesl přihlášku na školu a já zjistila, jak ten čas letí a že je nejvyšší čas trochu přibrzdit.

Nastal v naší rodině zlomový okamžik. Můj muž si musel udělat řidičský průkaz na náklaďáky, vlastně i osobák, protože v té době stále žádný řidičák neměl. Zvládl to všechno v krátké době, samozřejmě i při roli mámy-táty, a tak jednoho dne nastalo u nás střídání za volantem. Dnes už několik let jezdí můj muž a já na něj doma čekám a čekat budu, protože je to bezva chlap a náš vztah ani po 17ti letech není poznamenaný nudou a stereotypem, když tak o tom přemýšlím, jsme pořád jako zamilovaní.

Tatínek mi neustále vozí dárky a píše krásné smsky, já se na jeho příjezdy vždycky moc těším, s láskou si ho opečovávám a  těch pár dní, co je doma, nám vždycky vynahradí naše odloučení. Tím, že se málo vidíme, tak vlastně nemáme ani čas se pohádat. Přiznávám, že občas jsou chvíle, kdy závidím ženám, že mají ty své miláčky každý večer u stolu i v lůžku, ale za ty roky jsme si na tento způsob života zvykli a jediná změna, která nás za pár let čeká, bude ta, že až nebudeme mít našeho psího miláčka, tak jsme se domluvili, že budeme Evropu brázdit spolu, v jednom kamionu.

Na závěr chci ještě říct, že lásku ke kamionům podědily i obě moje děti, syn jezdí už pět let a nevěsta si už také zvykla, navíc teď čekají miminko, takže Zdeněk neopustil svoji práci, jen si zařídil, aby jezdil pravidelně domů na víkendy. Zcela šalamounsky to vyřešila moje dcera, která je se svým přítelem už třetí rok, jezdí jako dva řidiči na jednom voze a věřte mi, že nikdo z nás by tento způsob života neměnil, i když se to mnohým z Vás bude zdát nepochopitelné.

A ještě něco, už opravdu na závěr. Když se jednou za čas moje rodina sejde, je to nezapomenutelný zážitek pro nás pro všechny, chvíle, které si všichni moc vážíme a z které čerpáme další sílu k tomu, abychom ten šoférský život a nebo život po boku našich šoférů zvládali v pohodě dál...

                                                                 Všechny a obzvlášť ty, které jsou někdy osamělé,  zdraví

Murena


To je sice trochu z jiného soudku než z víckrát ne, naopak mi to dnešní téma staví úplně na hlavu, ale co už s tím. Příspěvek je to hezký, otištění si zaslouží. Ta představa je poněkud nezvyklá, vidina rodiny za volanty po půlce Evropy… Ale dal by se o tom natočit seriál. Být vámi, zkusím to prodat do televize!

Další příběhy o víckrát ne očekávám na redakce@zena-in.cz!

Reklama