„Konečně pátek, co? Zítra sice máme ve škole ještě tu brigádu, ale to ani neberu v potaz. Jdeš s náma pařit, ne? Nebo se zas budeš šprtat a pánbíčkařit?“ zasmála se Radka a pohrdlivě se na Martu ušklíbla. Nesnášela ji. Byla její přesný opak. Tichá šedá myška, bez poskvrnky a průšvihů.

„Díky, ale nepůjdu. Mám už jiný program.“ odpověděla Marta. „Tak jinej program, jo? A co chudinka jako ty může mít za program? Snad ses nám nezamilovala, ty ještěrko!“ dorážela Radka. „I když pardón, já zapomněla, že ty jsi zamilovaná do toho svýho Ježíše, co? A už jsi se s ním vyspala?“ řehtala se, ale Marta už byla na její vtípky zvyklá. „Budu se za Tebe, Radko, modlit, potřebuješ to. Bůh ať ti odpustí. Měj se hezky a užij si víkend!“ rozloučila se a odcházela domů.

Bylo jí Radky líto. Taková pěkná holka a takhle si ničit život. Nechápala, co na nějakých mejdanech vidí. Opít se, s někým se vyspat, něčím si vyspravit náladičku, ne, na to ona nebyla. Nejradši svůj volný čas trávila doma, zavřená v pokojíčku, s Biblí v ruce a věčnou modlitbou na rtech. A když už přece jen vystrčila nos ven, šla zásadně s holkama ze sboru, s holkama, jako byla ona sama. Nelitovala toho, bylo jí tak dobře. Věděla, že Bůh existuje, a milovala ho.

Konečně Marta přišla domů. „Ahoj mami, už jsem doma! Pán ti žehnej!“ „Tobě taky, miláčku, ráda tě vidím. Jak bylo ve škole? Něco nového? Jo, volala ti Sára, jestli s ní půjdeš na modlitby k Juráčkům.“ „Jasně, už se těším, hned Sárce zavolám a domluvím se s ní, díky, mami,“ odpověděla Marta a odešla telefonovat. Srdce jí bilo radostí, nemohla se dočkat.

Tyhle páteční večery zbožňovala. Na střídačku se u někoho sešla parta ze sboru a každý něco přinesl – chlebíčky, buchty, mandle, chipsy. Povídalo se, rozebíraly se problémy a události a hlavně – modlilo se. Za město, za svět, za církev, za členy, za spolužáky, za rodinu, za potřebné. Neskutečně ji to naplňovalo. Dodávalo jí to sílu, energii, věděla, že je užitečná a potřebná, že modlitbou a upřímnou snahou pomoci by mohla změnit svět. A to ona chtěla. To byl její život, pomoc potřebným. Nejradši by se okamžitě sebrala a jela někam do džungle dělat misionářku. Nebo třeba do Afriky lékařku. To je fuk, hlavně, že bude pomáhat a starat se o slabší a chudší.

Bylo skoro deset večer, když Marta se Sárou odcházely domů. Držely se za ruce, smály se a zpívaly náboženské písně. Najednou se Sára zarazila a vykřikla. Na zemi, kousek od nich ležela schoulená postava v kaluži krve. „Honem, Marto, utíkej, tamhle někdo leží. Poběž, honem!“ a dala se do běhu. Během chvilky byly na místě. Marta se sehla k ležící postavě a vyjekla: „Pane Bože, to snad ne! To je přece Radka, moje spolužačka! Dělej, musíme zjistit, co jí je. Zavolej sanitku!“ Ruce se jí třásly, srdce bilo na poplach a slzy se draly ven. V hlavě jí vířily tisíce myšlenek. Určitě Radku někdo znásilnil, byla skoro nahá, samá modřina a šrám, tvář škaredě potlučenou a z hlavy jí tekla krev. Byla v bezvědomí. Marta se šeptem modlila a ptala se, proč se to Radce muselo stát. Nic, žádná odpověď.

Tu noc nemohla Marta usnout. Stále měla Radku před očima. Zmlácenou, špinavou, v kaluži krve, umírající. Přitom ještě odpoledne byla tak pěkná, tak veselá a plná života. A během pár hodin je všechno pryč. Ale proč? A kdo to udělal? A jak k tomu vůbec došlo? A proč to Bůh vůbec dovolil? Proč jí neposlal anděly, aby jí pomohli? Bude zase v pořádku? A dopustil by Bůh, aby se tohle stalo i jí? Nebo by se na ni taky vykašlal?
Ráno se Marta probudila celá rozlámaná a nevyspalá. Do školy na brigádu ani nešla. Chtěla jít za Radkou. Zjistit, jak jí je, jak se cítí a kdo jí to udělal. A hlavně proč. Oblékla se, poklekla k ranní modlitbě, ale nešlo to. Nemohla se modlit, zlobila se. Jak jen to mohl Bůh dopustit? A co je to za Boha, když toto vůbec dopustí? Ne, asi se spletla, tohle přece nemůže pravý Bůh dopustit. A tak se poprvé za těch skoro deset let, co dala Ježíši svůj život, vydala ven bez modlitby.

Autobus zastavil u nemocnice a lidé vystupovali. Marta seděla dál a zírala z okna. Nechtělo se jí vstát a jít. Nejradši by jen tak seděla dál, vozila se, dívala se z okna a na nic nemyslela. „Haló, slečno, no tak, spíte? Už jsme u nemocnice, tak vystupujte. Já tu nemůžu stát do nekonečna.“ houkl na ni řidič. Marta přikývla, vstala a vystoupila. Pomalým krokem se šourala ke vchodu nemocnice, v ruce kytici a pytlík pomerančů. Otevřela dveře a zamířila k informacím. „Dobrý den, já hledám, já jdu, včera k vám přivezli Radku. Slámovou. Radku Slámovou.“ koktala. „Moment, podívám se. Ano, to je ta znásilněná. Leží na gynekologii. Ale nevím, jestli vás tam pustí.“ odpověděla znuděně paní z kukaně. „A kde to je prosím? A jak to s ní vypadá?“ špitla Marta. „Budova C, třetí patro. Tam už vám řeknou, kde přesně leží. A jak to s ní vypadá teda nevím, mně se doktoři nesvěřujou, víte?“
Marta vyjela výtahem do třetího patra a vzala za kliku. Bylo zamčeno. Zazvonila. Nic, nikde nikdo. Zkusila to znovu, o poznání déle. „Zbláznila jste se ženská? Co tady vyzváníte?“ zaječela na Martu sestra, když přišla otevřít. „Já jdu za Radkou Slámovou, prosím. Jsem její spolužačka, včera jsem ji na tom chodníku našla já.“ „Aha, no tak pojďte, na chvilku vás za ní pustím. Ale jen pět minut, musí odpočívat, byla na tom dost špatně. Dejte si plášť a běžte. Pokoj 12. A nezapomeňte – 5 minut!“ usmála se sestra a odcházela do sesterny.

Když Marta přišla k pokoji, kde ležela Radka, znovu si ji v duchu vybavila tak, jak ji včera našla. Slzy se jí vehnaly do očí a rozplakala se. Pomaličku zaklepala a vešla. Radka ležela v posteli, oči zavřené, hlavu zavázanou. „Ahoj Rady, spíš? To jsem já, Marta, ze třídy.“ špitla. Radka se trochu pohnula, oči stále zavřené a neznatelně kývla. „Můžu dál, Rady? Nechci tě vyrušovat, jestli chceš spát nebo mě nechceš vidět, tak já zas půjdu. Přinesla jsem ti pomeranče, smíš je?“ Konečně Radka otevřela oči. Měla je oteklé a samou modřinu. „Ahoj Marto. Díky. Za všechno. Prý si mě včera našla. Děkuju. Asi jsi mi zachránila život. To je, co? Zrovna mně. I když jsem na tebe byla pořád tak hnusná, promiň. Je mi to líto. Byla jsem strašně blbá. Zlobíš se?“ „Prosím tě, proč bych se měla zlobit? To je normální, většina lidí nás věřící považuje za cvoky,“ usmála se Marta. „A jak je ti? Už je to lepší? A co se ti vlastně stalo? A kdo ti to udělal? Policie mi nechtěla nic říct, prej zatím nic neví, že tě nejdřív musí vyslechnout. Už tu byli?“ „Jo, hned v sedm ráno. A je mi líp. Můžu si za to sama, byla jsem pitomá.“ „Takhle nemluv, Rady, za nic přece nemůžeš.“ odvětila Marta. „Ale jo, Marti, můžu. Šla jsem včera na mejdan, trochu jsme popíjeli a já si pak ještě píchla. Lepili se tam na mě nějací tři kluci, ale já když si píchnu, nemám na sex ani pomyšlení. Tak jsem je vodpálkovala. Když jsem se pak trochu probrala, dala jsem si pivo, trochu jsme tancovali a asi v devět jsem chtěla jít pryč. Vypadla jsem, jenže ti tři kluci mě dohonili a znásilnili mě.“ „No vidíš, není to tvoje chyba, ale jejich. Ty jsi jim přece dala hned na začátku najevo, že o ně nestojíš.“ konejšila Marta Radku. „No jó, to sice jó, jenže kdybych nežila tak mizernej život, tak by se mi to asi nestalo. Ale víš, Marti, na co jsem přišla? Víš, já z toho byla hotová, měla jsem strašnej strach, že mě zabijou, a vzpomněla jsem si na tebe a na toho tvýho Ježíše. Modlila jsem se a prosila ho, aby mi odpustil, jak jsem žila, a pokud umřu, aby na mě nezapomněl. A jak jsem se tak modlila, došlo mi, že je tam Bůh se mnou a že fakt existuje. Že se toto všechno prostě muselo stát, abych v něj uvěřila. Že toto byla moje cesta k němu. Že jinak bych asi k Bohu nedošla. Víš, já už kolikrát chtěla toho srabu nechat, vybrat si pro život jinej motor, jinej pohon. Ne drogy, chlast, mejdany a tak. Záviděla jsem ti, chtěla jsem se ti podobat, bylo mi jasný, že ten tvůj pohon je prostě lepší. Jenže mi to bylo asi trapný, styděla jsem se a bála, nebo co já vím. Chápeš?“ „Chápu, Radečko, chápu, všechno už chápu!“ usmála se Marta a jemně Radku objala.

Eva Doležalová, vítězka kategorie maminčiny/tatínkovy/babiččiny/dědečkovy pohádky z celoroční soutěže Příběh roku. Vyhodnocení proběhne během ledna a slavnostní předání cen v únoru 2008.

Soutěž balzám 4

 

Reklama