Panečku, to to uteklo. Týden a kousek se překulil jako nic a exotická dovolená je již minulostí.

A že to ale byl týden pěkně nabitý. Zážitků, příhod a humorných i méně humorných situací jsme s Katchabinkou měly opravdu hodně. Obě dvě jsme poprvé letěly letadlem a já jsem byla takřka poprvé v životě u moře.

 

A musím říct, že Rudé moře mi učarovalo již při pohledu z letadla. A co teprve, když jsem do něj poprvé vstoupila vlastní nožkou! To vám byla lahoda. Průzračná, blankytně modrá voda přímo lákala k vykoupání a my s Kačkou jsme se chtivě vrhly do její chladivé náruče.

A jak to tak bývá, když má člověk moc radosti najednou, musí přijít něco, co ho pořádně srazí zpátky na zem. V mém případě se o zchlazení radostné euforie postaral vodní ježek, který se mi nějak přimotal pod nohy a obdařil mé chodidlo asi třiceti bodlinkami. Ojojoj, to vám bylo nepříjemné. Cítila jsem se zrazená a oklamaná. Po přibližně pěti minutách ve vodě hned takový útok.

 

Tím skončil náš první den u moře. Odbelhala jsem se do pokoje, usedly jsme s Kačkou na balkón a za pomoci jehly a dezinfekce se Katchabinka proměnila ve zručnou zdravotní sestřičku. Několik dlouhých hodin se trpělivě pokoušela zbavit mé chodidlo ježčích stop, zatímco já jsem sykala bolestí a naříkala nad nepřízní osudu, který mne takto trestá.

Jelikož jsme ani jedna neměla s podobným úrazem žádné zkušenosti, opravdu nám došlo až po několika hodinách, že není v lidských silách bodlinky vyšťourat.

 

I poslala jsem sms kamarádce, která je u moře pečená vařená, a spoléhala jsem na to, že mi odborně poradí. Odpověď byla rychlá: „V tom ti nepomůžu, to se mi ještě nestalo.“

 

V tu chvíli jsem naprázdno škytla, pohlédla k nebi a otázala se všemohoucího, za co mne tak trestá. Jak to, že někdo, kdo jezdí k moří dvakrát do roka již 25 let se s ježkem nesetkal, a já, ve svých 42 letech, při svém prvním smočení dostanu takovouhle sodu.

Ano, odpověď je pravděpodobně jednoduchá a prostinká. Boty do vody, že ano. Hrubě jsem toto doporučení podcenila a krutě zaplatila za svou chybu.

 

Druhý den ráno jsem se odbelhala do jídelny na snídani a odhadovala možnosti, jak si užít svůj pobyt s bolavou hnátou.

V duchu jsem se loučila s výletem do Káhiry i do Luxoru, velmi mlhavě jsem viděla i plavbu ponorkou. Reálně pro mne vypadalo pouze nečinné povalování na pláži, což sice také není úplně špatné, ale přece jen jsem od své dovolené čekala něco víc.

 

Po snídani přišla záchrana. Či spíše zachránce. Osmělila jsem se a ukázala chodidélko místnímu číšníkovi Hosamovi a ve skrytu duše doufala, že bude znát nějaký místní babský recept na mou bolístku.

Hosam se zatvářil převelice starostlivě a soucitně, pohladil mne po rameni a odkvačil. Za pár minut byl zpět s miskou teplého oleje a štůskem jemných ubrousků a jemně, přejemně mi začal ošetřovat nožku. Přikládal teplý olej na poraněné chodidlo, když olej vychladl, došel ho přihřát a opět pokračoval ve svém samaritánském konání.

Bylo to velmi příjemné. A ještě příjemnější bylo, když jsem po chvíli vstala a s úžasem zjistila, že se nebelhám, ani nekulhám, ale že mohu normálně došlápnout a bez nějaké výraznější bolesti chodit.

Sláva! V rychlém sledu mi hlavou probleskla vidina pyramid a Sfingy a hned mi bylo veseleji.

 

Ale to jsem se zapovídala trošku jiným směrem, než jsem původně zamýšlela. O dalších příhodách vám napíšu zase příště, ale již do rubriky Cestování.

 

Dnes vám dlužím ještě zprávu o svém hubnoucím procesu. Abych pravdu řekla, mám dojem, že během svého pobytu v Egyptě jsem ani neubrala, ani nepřibrala. Jídlo tam bylo skvělé. Hlavně večeře v podobě švédských stolů byly nepřekonatelné, a tak jsem si docela dopřávala. Vzhledem k tomu, že jsme ale jedly pouze dvě jídla denně – snídani a večeři, myslím, že jsem nijak výrazně nehřešila. Navíc základem každé večeře byla hromada všelijakých zeleninových salátů a k tomu rýže, libové maso, ryby ... vše bylo velmi chutně připravené. Pokušením byly ale zákusky, které byly přichystány vždy v několika druzích. První den jsme s Kačkou ochutnaly od každého jeden a byly skutečně vynikající. Jenom jsme se pak nemohly jaksi již moc pohnout. Takže od druhého dne jsme si daly k večerní kávičce každá po jednom kousku nějaké místní cukrářské speciality.

 

A jak jsem řekla v úvodu – uteklo to jako voda, jsem zpátky v Praze a opět se začínám soustředit na své hubnutí.

Reklama