Reklama

 

Máme morčátko magora.
Běhá jako blázen po své boudičce, převrací svůj domeček nebo skáče na jeho střechu, píská na každého, kdo vejde do dveří, a ještě víc, když si troufne otevřít lednici, ale my ho máme rádi.

Na zvířátka jsme se ségrou byly vždycky ujetý, takže nám doma běhalo kdeco, od morčat přes křečíky, králíka až po psa. Během putování po kolejích a podnájmech jsem snila, že až jednou „budu velká“ a normálně bydlet, tak si určitě pořídím psa.

Teď žiju s partnerem, který se v zásadě myšlence pořídit psa nebrání, ale realizace se rafinovanými výmluvami odkládá.
Tak jsem si řekla, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, a znovu se vrátila k morčeti. Podařilo se mi přítele smířit s malým roztomilým chlupáčkem, nenáročným na péči i krmení, prostě pokladem. Obešla jsem pár Zverimexů a zjistila, že teď jsou „in“ chlupáčci s delšíma ušima, králíčci. Až jednou jsem náhodně zabloudila mimo své obvyklé trasy a narazila na jeden zastrčený obchůdek. Uvnitř přítmí, zákazníci žádní, ale když jsem se zorientovala, objevila jsem dvě morčata. Jedno velké s kadeřavou srstí a druhé byl můj Matýsek. Minimálně z mé strany láska na první pohled. Malý bezbranný tvoreček, tak opuštěný ve svém akvárku. Nezaváhala jsem a za chvíli odcházela s morčátkem v proděravělé krabici a miskou na žrádlo. „Ta miska vás stála víc než morče,“ podotkla prodavačka pobaveně, když mi vracela drobné.

Přítel mě pozoroval z okna, jak se blížím k domu s tajemnou krabičkou, a hned na schodech na mě podezíravě vybafnul: “Co to máš?“
„Morčátko,“ pípla jsem a připadala si jak puberťačka přistižená s milostným psaníčkem.
Přítel kroutil hlavou, ale sledoval zvědavě, jak zabydluju boudičku. Pak mě překvapil, když sám přišel s návrhem jména.

Druhý den jsem si vyžádala stará leporela, vybudovala v obývacím pokoji výběh a Matýska vypustila. Chudák se vyplašeně snažil někam schovat a při našem sebemenším pohybu vystřelil, jako by mu za zadkem explodovala nálož. Přítel se pochybovačně zeptal, jestli je to normální, a pak se vrátil k svému počítači. Pak se Matýsek trochu uklidnil a poprvé se odvážil zapískat. Přítel nepoznamenaný chovem domácích mazlíčků chvíli nedokázal pochopit, odkud se ten divný zvuk bere. Mně to pískání potěšilo, protože jsem si ho přeložila jako důkaz, že je všechno v pořádku a Matýsek se tu cítí jako doma.

Postupně se cítil ještě lépe a teď už vítá všechny, kdo vkročí do kuchyně tak hlasitě, že je naučil, aby mu při každé návštěvě vhodili do misky něco dobrého, a musím přiznat, že si nás ochočil opravdu rychle.



P.S. Přikládám fotku z druhého dne našeho společného soužití