Monty a Týnka jsou dvě nádherné kočky, které se u mě ocitly ve chvíli, kdy se téměř utrápily žalem po své zemřelé paní. Oba dva žili odmalička u jedné paní, která je jako koťátka našla na ulici a nechala si je.

Když paní zemřela, rodina je nevyhodila na ulici a nenechala jejich osudu, jak je u některých lidí zvykem, ale kontaktovala útulek, kočičkám zabalila jejich oblíbený polštář a útulku přispěla na veterinární ošetření a krmení. A tak se Monty a Týna stěhovali do lounského útulku.

Po dvou dnech už ale bylo jasné, že kočky jsou smutné, nešťastné, v depresi. Celý den ležely v rohu voliéry, odmítaly jíst i pít, přestaly komunikovat. Proto se honem rychle stěhovaly ke mně, kde jsem jim kromě jídla a pití mohla nabídnout i větší péči a víc času.

V pátek v noci jsem kočky vyzvedávala na ruzyňském letišti, což je zhruba na půl cesty mezi Louny a pražským Jižňákem. Následovala cesta k veterináři, aby zjistil zdravotní stav po třídenní hladovce. Obě kočky byly zatím v pořádku, pan veterinář nás ale upozornil, že jestli do dvou dnů nezačnou jíst a pít, budou v ohrožení jejich orgány, hlavně játra. Po dalších několika dnech takovéto hladovky můžou na selhání orgánů i zemřít. Tak začal boj o jejich přežití.

MontyKočkám byl vyhrazen zadní pokoj, který v takovýchto případech používám. Okamžitě si zalezly pod postel. Namáčkly se do nejvzdálenějšího rohu, abych na ně co nejmíň dosáhla. Přinesla jsem jim misku s vodou a granule, na talířek jsem jim dala maso z kapsičky a syrové hovězí a nechala jsem je v klidu. Ráno jsem je šla hned zkontrolovat, ale jídlo bylo netknuté, záchod nepoužitý a kočky stále zalezlé. Nejspíš se rozhodly umřít. Já jsem se ale rozhodla, že je jen tak nenechám. Co jim tak nabídnout, aby je to lákalo aspoň ochutnat?

Od všeho trochu! Granule, konzervu, smetanu, pribináček, hovězí vývar, hovězí maso syrové i vařené. Talířky jsem vyrovnala pod postel a čekala, jestli je něco z těch všech dobrot zaujme. Nic! Zůstaly ležet v rohu, ani se nehnuly. Občas se mi je podařilo pohladit škvírou mezi postelí a stěnou, ale to byl veškerý pokrok, který jsme od pátečního večera udělali.

Bylo načase použít trochu razantnější přístup. Nasoukala jsem se pod postel, ukazováček namočila v pribináčku a přistrčila ho Montymu pod čumáček. Nejdřív jenom větřil, pak nesměle olíznul, pak ještě jednou a ještě jednou a konec. Víc už nechtěl. Dokonce na mě syčel, když jsem ho nutila. Týna se tvářila tak, jako bych ji chtěla otrávit. Co s ní? Donucovací metoda zvaná opatlaná tlamička trochu zabrala. Jelikož je Týnka kočička čistotná, tlamičku si omyla, ale pak se ke mně natočila zadečkem, a tím se mnou skončila.

Až pak mě napadla ryba. Otevřela jsem jim konzervu tuňáka a podle rady mojí kolegyňky jsem talířek ovoněla kozlíkovými kapkami. Každý z nich si pár kousků vzal! A to už jsme měli vyhráno. Byl to obrovský pocit štěstí vidět, jak se ta dvě zvířátka uzdravují. Trvalo to sice ještě několik dní, než oba začali pravidelně jíst, pít a používat záchod, ale dnes už jsou zase v plné síle a kráse jako dřív. A tak se ptám, nevíte náhodou o někom, kdo by doma nutně potřeboval černou kočičku nebo bílo-mourovatého kocourka?

Do nového domova můžou jít spolu, ale můžou jít i každý sám, nejsou na sobě závislí.

TýnkaTýnka je osmiletá černá kočička. Je vykastrovaná, odčervená a naočkovaná. Je moc hodná a mazlivá, ale je to svéhlavička. Nemusí ostatní kočky. Je dominantní a bije je. Když se volá její jméno, odpovídá něžným chraplavým hláskem.

Monty je čtyřletý bílo-mourovatý kocourek s pihou krásy nad horním rtíkem. Je vykastrovaný, odčervený a naočkovaný. Je moc hodný, rád se mazlí a rozvaluje na klíně. Je to ale trochu strašpytlík, leká se hlasitých zvuků a rychlých nečekaných pohybů. Ostatní kočky také nemusí, bojí se jich. Oba dva jsou čistotní.

Myslím, že po tom všem už by si zasloužili klidnější domácnost, na kterou byli zvyklí u své paničky a kde by se mohli podělit o svou velikou kočičí lásku.

Máte o Týnku a Montyho zájem? Ozvěte se Radce (Praha).

P.S.: Podobný osud jako Montyho s Týnkou postihnul i čtyřleté kočičí krásky Kačenku a Myšku, které skončily v péči Azylu Lucky na Litoměřicku. I ony na nový domov stále čekají...
Reklama