Na úvod si dovolím trošku parafrázovat známý film Karla Kachyni o neuvěřitelné touze malého chlapce a jeho boji se zákeřnou chorobou, protože si myslím, že se to opravdu hodí. Jistě si vzpomínáte, že jsme na Ženě-in před nedávnem upozornili na sbírku na invalidní vozík pro Moniku.  Termín byl poměrně šibeniční, vzniklo kolem toho menší nedorozumění, ale vše se v dobré obrátilo a vozík už netrpělivě „podupává“ ve Vrchlabí a těší se, že si s Monikou vyrazí na další vyjížďku – kaluže, nekaluže.

monika

Tímto bych chtěla moc poděkovat celé redakci Ženy-in a především Kláře Wimmerové, že mi pomohla článek publikovat, a samozřejmě také všem, kteří přispěli. Hlavně také mojí mamince, která poslala opravdu dost vysokou částku. Nakonec se nám podařilo vybrat o něco víc, než bylo nutné, a tak může Monika uvažovat ještě o další ortopedické pomůcce, která jí zase pomůže k návratu do běžného života.

Protože jsem chtěla znát její reakce a pocity, rozhodla jsem se pro malé interview.

Moni, dokážeš stručně vylíčit, jaké to bylo smířit se s Tvým handicapem? Přece jenom, úraz se Ti stal, když jsi byla docela mladá.
Ano, úraz se mi stal v 16 letech a v té době to bylo opravdu těžké. V té době jsem totiž hodně sportovala a pak najednou konec, nesměla jsem. A také jsem zjistila, kdo jsou opravdoví kamarádi. Lidi okolo mě říkali, že jsem rychle dospěla.

Jak jsi trávila ty dny, když jsi mohla v podstatě jenom ležet?
Hodně pomohlo, že mám ráda různé ruční práce A ráda zkouším a učím se nové techniky. Už moje prababička vyšívala ubrusy. Pak ještě PC a internet, čtení, sudoku, origami a jiné. Víc se dělat nedalo.

Jaké to bylo, když jsi po dlouhé době zvládla zase sedět, ale vznikl problém s pořizováním potřebného vozíku?
V prvním okamžiku to byla bezmoc.

monika

Jak vůbec došlo k tomu, že se na vozík nakonec peníze sehnaly?
Pomohlo mi několik lidí. Hodně pomohla paní primářka v Kladrubech. Volala kvůli tomu i do pojišťovny. Pojišťovna na konec vozík schválila. I tak vznikl problém, jak zbylou část uhradit. S tím jsi mi pomohla ty, Lenko, když ses postarala o založení sponzorského účtu u nadace Charta 77. A také o uveřejnění článku s žádostí o pomoc v internetovém magazínu Žena-in. Tímto bych chtěla tobě i všem, kteří pomohli, moc poděkovat. S jejich pomocí se podařilo, v dost šibeničním termínu, potřebné peníze sehnat.

Můžeš popsat své pocity, když jsi po dlouhé době vyrazila sama na novém vozíku ven?
Poprvé jsem vyrazila s tatínkem do obchodu. Byl to zážitek jít zase ven. Nevím, zda se podaří někdy vyrazit si sama ven, bez pomoci. Přeci jen je spousta překážek, které si lidé neuvědomují, například: dvoukřídlé dveře na samo zavírání, vysoké obrubníky, převážně i obrubníky s nájezdy, na které se stejně bez pomoci nedá vyjet, ani je sjet. Ale i přes tyto nedostatky jsem moc ráda, že si můžu s pomocí rodiny či přátel vyjet ven.

A na závěr, máš nějaké motto nebo vzor nebo cokoliv, co Ti pomáhá zvládat Tvoji nelehkou životní situaci?
Věřím, že bude líp. Plánuji spoustu věcí a dělám pro to vše, aby se uskutečnily. A když už je toho na mě přeci jen moc, tak jednoduše vypustím, odpočinu si a pak se opět vrhám na řešení problémů. Ono je potřeba naučit se vypustit, odpočinout si od problému, nabrat novou sílu, ale nikdy se nevzdat. Také to, že mi pomáhá rodina a kamarádi.

Děkuji moc za odpovědi a přeju Ti, ať se všechno daří podle Tvých představ.
Brix

Celá redakce magazínu Žena-in se připojuje: Milá Moniko, přejeme ti hodně síly do života!

Čtěte také:

Reklama